Poznej Petra, mami: Můj budoucí muž a naše dvě děti – Přesně, jak jsi chtěla. Ale za jakou cenu?

„Tak kdy mi konečně představíš toho Petra?“ ozvalo se z kuchyně, kde máma s typickým šustěním utírala talíře. Její hlas byl napjatý, jako by každé slovo bylo zkouškou, kterou musím složit na jedničku. Stála jsem ve dveřích, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Věděla jsem, že tohle je ten okamžik, kdy už nemůžu dál předstírat.

„Mami, prosím tě…“ začala jsem tiše, ale ona mě nenechala domluvit.

„Vždyť už máš skoro třicet! Všichni v práci se mě ptají, kdy bude svatba a vnoučata. Vždycky jsem si představovala, jak tě povedu k oltáři v bílých šatech, jak budeš mít dvě krásné děti a budeš šťastná. Tak jako já.“

Zavřela jsem oči a snažila se zhluboka dýchat. V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství – na nekonečné hodiny klavíru, na baletní lekce, na to, jak jsem musela mít samé jedničky. Máma vždycky říkala: „Chci pro tebe jen to nejlepší.“ Ale nikdy se nezeptala, co vlastně chci já.

Petra jsem poznala na vysoké škole. Nebyl to žádný ideál podle maminčiných představ – nebyl právník ani lékař, ale obyčejný učitel dějepisu na základce. Miloval staré filmy a měl rád pivo v hospodě U Tří růží. Byl laskavý, vtipný a vždycky mě dokázal rozesmát. Ale pro mámu byl prostě „málo dobrý“.

Jednou večer jsme seděli s Petrem na lavičce u Vltavy a on mi položil ruku na rameno. „Myslíš, že si mě tvoje máma někdy oblíbí?“ zeptal se tiše.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale chci být s tebou.“

Jenže doma to bylo jiné. Každá návštěva končila hádkou. Máma se ptala na jeho plat, na jeho rodinu z malého města u Jihlavy, na to, proč nemá ambice. Táta mlčel, jen občas kývl hlavou a zamumlal něco o tom, že hlavně když budu šťastná.

A pak přišel ten den, kdy jsem zjistila, že čekám dítě. Seděla jsem sama v koupelně s těhotenským testem v ruce a plakala. Ne proto, že bych dítě nechtěla – ale protože jsem věděla, co to znamená pro naši rodinu.

Když jsem to řekla Petrovi, objal mě a řekl: „Zvládneme to spolu.“ Ale já věděla, že to nebude tak jednoduché.

Máma byla nejdřív nadšená – dokud nezjistila, že otcem je Petr. „To si děláš legraci? S ním? To chceš celý život živořit? Myslela jsem, že budeš mít lepší život než já!“ křičela na mě v kuchyni tak hlasitě, že sousedé určitě slyšeli každé slovo.

„Mami, já ho miluju! A čekáme spolu dítě!“ vykřikla jsem zoufale.

„Láska tě nenakrmí! Až budeš stát frontu na sociálce, vzpomeň si na moje slova!“

Ten večer jsem poprvé odešla z domu s pocitem, že už se nikdy nevrátím. Petr mě držel za ruku a šeptal: „Jsem tady s tebou.“

Narodila se nám dcera Anička a o dva roky později syn Honzík. Byli jsme šťastní – i když jsme neměli peníze na dovolenou u moře ani nové auto. Petr učil děti jezdit na kole v parku pod Petřínem a já pekla bábovku podle maminčina receptu – i když ona k nám nikdy nepřišla na návštěvu.

Občas mi volala. „Jak se mají děti?“ ptala se stroze.

„Dobře… Anička začala chodit do školky a Honzík už říká první slova.“

„A Petr? Už si našel lepší práci?“

Vždycky stejná otázka. Nikdy se nezeptala: „Jsi šťastná?“

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na spící děti. Petr přišel zezadu a objal mě.

„Pořád myslíš na mámu?“ zeptal se tiše.

„Ano…“ přiznala jsem. „Chtěla bych, aby byla pyšná. Aby pochopila, že štěstí není o penězích nebo prestiži.“

Petr mlčel a jen mě pevněji objal.

O pár týdnů později máma onemocněla. Zavolal mi táta: „Měla bys přijít.“

Seděla jsem u její postele v nemocnici a držela ji za ruku. Byla slabá, ale oči jí pořád jiskřily tvrdohlavostí.

„Promiň,“ zašeptala jsem. „Nejsem ta dcera, kterou jsi chtěla.“

Máma se na mě dlouho dívala a pak řekla: „Možná jsem byla moc tvrdá… Ale chtěla jsem pro tebe jistotu.“

„Já vím… Ale já potřebuju lásku.“

Poprvé po letech jsme plakaly spolu.

Když máma odešla, zůstalo po ní ticho – ale i pocit smíření. Dnes chodím s dětmi do parku a občas si představuju, co by mi řekla. Možná by byla pyšná… možná ne.

Ale jedno vím jistě: Štěstí není o tom splnit cizí sny. Je o tom najít odvahu žít svůj vlastní život.

A tak se ptám vás: Kolik z vás žije podle očekávání druhých? A kolik z vás našlo odvahu být opravdu sami sebou?