Týden bez spánku změnil mého manžela. Máma říká, že byl prostě zlomený.

„Tomáši, už zase jdeš pryč?“ vyhrkla jsem, když si v předsíni balil tašku. Jeho pohled byl prázdný, unavený, jako by v něm něco vyhaslo. „Potřebuju být chvíli sám. U mámy a táty. Tady to už nezvládám,“ odpověděl tiše, aniž by se na mě podíval. Dveře za ním tiše klaply a já zůstala stát uprostřed bytu, kde bylo najednou až příliš ticho.

Od té chvíle uplynulo už dvanáct dní. Dvanáct nocí, kdy jsem neusnula déle než na hodinu v kuse. Naše dvouletá Anička se budí s pláčem, volá tátu, a já jí jen šeptám, že se brzy vrátí. Ale sama tomu už nevěřím. V kuchyni se kupí špinavé hrnky od kávy, v koupelně leží jeho zubní kartáček, jako by se měl každou chvíli vrátit. Jenže on nezavolal. Ani jednou.

Moje máma mi volá každý večer. „Lucko, musíš být silná. Tohle chlapi někdy dělají. Prostě se zlomil. Ale vrátí se, uvidíš.“ Jenže já nevím, jestli to chci. Jestli chci zpátky toho člověka, který mě nechal samotnou v nejhorší chvíli.

Pamatuju si přesně ten večer, kdy to začalo. Tomáš přišel z práce později než obvykle, tvářil se podrážděně a na všechno odpovídal jednoslovně. „Co je?“ ptala jsem se opatrně, ale jen mávl rukou. „Nic.“ Pak přišla ta noc – Anička měla horečku, já běhala mezi dětským pokojem a kuchyní, vařila čaj, hledala teploměr. Tomáš ležel na gauči a předstíral spánek. Ráno jsem byla na dně sil.

Další dny byly ještě horší. Tomáš byl čím dál uzavřenější, vyhýbal se mi pohledem, s Aničkou si skoro nehrál. Když jsem mu řekla, že potřebuju pomoct, jen pokrčil rameny: „Já taky.“ A pak odešel.

Teď sedím u stolu a dívám se na mobil. Zase nic. Ani zpráva. V hlavě mi běží všechny možné scénáře – má někoho jiného? Nebo je opravdu tak zlomený? Máma říká, že chlapi někdy prostě nevydrží tlak – práce, dítě, domácnost… Ale proč musím všechno zvládat já?

Včera večer jsem to už nevydržela a zavolala mu. Zvedla to jeho máma. „Lucko, Tomáš teď nechce s nikým mluvit. Je unavený, potřebuje klid.“ Chtěla jsem zakřičet: „A co já? Co naše dítě?“ Ale jen jsem polkla slzy a položila.

Anička dneska ráno snídala mlčky. „Kde je táta?“ zeptala se najednou a já cítila, jak mi srdce puká. „U babičky,“ odpověděla jsem a snažila se usmát. Ale ona poznala, že lžu.

Odpoledne jsme šly ven na hřiště. Seděla jsem na lavičce a pozorovala ostatní rodiče – smáli se, povídali si, jejich děti běhaly kolem nich. Připadala jsem si jako cizinec ve vlastním životě.

Večer jsem seděla v obýváku a přemýšlela nad tím vším. Kdy jsme se vlastně začali vzdalovat? Bylo to už během těhotenství? Nebo až po porodu? Tomáš byl vždycky tichý typ, ale dřív jsme si aspoň povídali… Teď mám pocit, že žiju s cizincem.

Máma mi dnes řekla: „Musíš mu dát čas.“ Ale kolik času? A co když už se nevrátí? Co když už nikdy nebudeme rodina?

V noci mě probudil zvuk klíče v zámku. Srdce mi vyskočilo až do krku. Tomáš stál ve dveřích – zarostlý, pohublý, oči zarudlé od pláče nebo nevyspání.

„Lucko… promiň,“ zašeptal a rozplakal se jako malé dítě.

Seděli jsme spolu v kuchyni dlouho do noci. Vyprávěl mi o tom, jak ho všechno semlelo – práce, pocit selhání jako otec i manžel… Jak měl strach říct mi pravdu, protože nechtěl být pro mě slaboch.

„Já už nevím, jak dál,“ přiznal nakonec.

Chytila jsem ho za ruku a poprvé po dlouhé době jsme byli zase spolu – dva zlomení lidé snažící se najít cestu zpátky k sobě.

Ale nevím, jestli to zvládneme. Jestli dokážeme odpustit jeden druhému tu bolest a samotu.

Možná je tohle začátek konce… nebo nový začátek?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se ještě zachránit vztah po tolika ranách?