Nikdy jsem nechtěla být macechou, ale teď investuji do dětí svého muže jako do vlastních

„Proč mi pořád říkáš, co mám dělat? Ty nejsi moje máma!“ křičí na mě Anička, dcera mého muže, a já cítím, jak mi v očích pálí slzy. Stojím v kuchyni našeho panelákového bytu na Jižním Městě a v ruce držím talíř s večeří, kterou stejně nikdo nechce jíst. V hlavě mi běží jediná myšlenka: Jak jsem se sem vlastně dostala?

Když jsem před třemi lety potkala Petra, byl to ten nejmilejší chlap na světě. Pracoval jako elektrikář, měl klidnou povahu a krásný úsměv. Hned na druhém rande mi řekl: „Mám dvě děti. Jsou pro mě vším.“ V tu chvíli jsem si myslela, že to zvládnu. Že budu ta rozumná dospělá, která přijme jeho minulost. Jenže realita je jiná.

První setkání s jeho dětmi bylo rozpačité. Aničce bylo tehdy deset a Honzíkovi osm. Seděli jsme v cukrárně na Vinohradech a oni se na mě dívali jako na vetřelce. Snažila jsem se být milá, koupila jim větrník a povídala si s nimi o škole. Ale Anička se celou dobu mračila a Honzík se schovával za Petrem.

Po roce jsme se s Petrem rozhodli sestěhovat. Myslela jsem si, že když jim vytvořím hezký domov, všechno půjde samo. Malovala jsem jejich pokojíčky, kupovala nové povlečení s motivem Harryho Pottera a vybírala hračky podle jejich přání. Jenže děti ke mně pořád měly odstup. Anička mi jednou řekla: „Ty nám chceš ukrást tátu.“ To mě bodlo přímo do srdce.

S Petrem jsme se kvůli dětem často hádali. On chtěl být spravedlivý a nechtěl, abych byla ta zlá macecha. Já jsem ale cítila, že všechno táhnu sama – vaření, úkoly, praní, dokonce i řešení konfliktů s jejich matkou Lenkou. Ta mi nikdy neodpustila, že jsem přišla do jejich života. Jednou mi do telefonu řekla: „Moje děti tě nikdy nebudou mít rády.“

Finančně to taky nebylo jednoduché. Petr platil alimenty a já najednou zjistila, že většina mé výplaty padne na věci pro děti – nové boty, školní výlety, kroužky. Když jsem si chtěla koupit něco pro sebe, měla jsem výčitky svědomí. Moje kamarádky mi říkaly: „Proč to děláš? Vždyť nejsou tvoje.“ Ale já jsem cítila odpovědnost.

Jednoho večera jsme seděli s Petrem u stolu a já už to nevydržela: „Mám pocit, že mě tvoje děti nenávidí. Snažím se jim dát všechno, ale pořád je to málo.“ Petr mlčel a pak řekl: „Já vím, že je to těžké. Ale oni si musí zvyknout.“

Nejtěžší chvíle přišla loni o Vánocích. Anička rozbalila dárek ode mě – knížku o koních, které miluje – a bez jediného slova ji položila stranou. Pak řekla: „Maminka říkala, že ty dárky kupuješ jen proto, abys vypadala dobře.“ V tu chvíli jsem měla chuť všechno vzdát.

Ale pak přišel Honzík a potichu mi zašeptal: „Děkuju za stavebnici. Můžeme si ji spolu postavit?“ A já pochopila, že možná přece jen něco dělám správně.

Začala jsem s dětmi trávit víc času – chodili jsme na hřiště, pekli jsme bábovku, hráli deskovky. Byly dny, kdy to šlo hladce, ale i dny plné slz a křiku. Naučila jsem se nebrat všechno osobně a přijmout fakt, že nikdy nebudu jejich máma.

Letos v létě jsme jeli všichni na chatu do Orlických hor. Večer u ohně Anička najednou řekla: „Jsi jiná než maminka… ale někdy jsi fajn.“ Bylo to poprvé, co mi dala najevo aspoň trochu uznání.

Dnes už vím, že být macechou není pohádka o Popelce. Je to každodenní boj o důvěru a místo v rodině. Někdy mám pocit, že dávám víc, než dostávám zpátky. Ale když vidím Honzíka smát se nebo slyším Aničku vyprávět o škole, vím, že to má smysl.

Možná nikdy nebudu jejich skutečná máma. Ale můžu být někdo, kdo je tu pro ně – i když to bolí.

Někdy si večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Stojí to všechno za to? Co byste udělali vy na mém místě?