Když se domov stane cizím: Vyznání jedné české matky

„Mami, prosím tě, nejezdi ještě zpátky. Táta má teď hodně práce a my taky…“ ozvalo se z telefonu, když jsem volala svému staršímu synovi Petrovi. Bylo to už potřetí za poslední měsíc, co mě takhle odbyl. Seděla jsem v malém pokoji v německém městečku, kde jsem už čtvrtým rokem uklízela byty a kanceláře. Vždycky jsem si říkala, že to dělám pro ně – pro Petra, pro mladšího Tomáše, pro manžela Karla. Kvůli nim jsem opustila Ostravu, svůj byt, maminku i kamarádky. Kvůli nim jsem snášela samotu a únavu, abych jim mohla posílat peníze na lepší život.

Ale poslední dobou mi něco nesedělo. Karel mi volal čím dál méně, a když už, byl odměřený. Synové byli najednou pořád zaneprázdnění. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží pohromadě, i když jsme daleko. Ale teď jsem měla pocit, že se mi domov rozpadá pod rukama.

Jednoho večera mi zavolala sousedka paní Novotná. „Alenko, promiň, že tě ruším… ale myslím, že bys měla vědět, že k vám domů často chodí nějaká paní. Karel s ní jezdí na výlety a kluci ji znají.“

Zamrazilo mě. „To bude asi nějaká kolegyně z práce,“ snažila jsem se sama sebe uklidnit.

„Alenko… já nevím. Ale není to jen kolegyně. Viděla jsem je spolu v kavárně… drželi se za ruce.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Celou noc jsem nespala. Hlavou mi běžely vzpomínky na všechny ty roky – jak jsme s Karlem začínali v malém bytě na sídlišti, jak jsme šetřili na první auto, jak jsme se smáli u večeře s kluky. A teď? Teď jsem byla jen hlas v telefonu a číslo na bankovním účtu.

Druhý den jsem volala Petrovi znovu. „Petře, řekni mi pravdu. Co se děje doma?“

Chvíli bylo ticho. Pak zašeptal: „Mami… táta má přítelkyni. Už delší dobu.“

„A vy jste mi to neřekli?“ rozplakala jsem se.

„Nechtěli jsme tě ranit… Bál jsem se, že se kvůli tomu vrátíš a všechno bude ještě horší.“

„Horší než co? Než tohle?“ křičela jsem do telefonu a slzy mi tekly po tváři.

Položila jsem a dlouho jen seděla v tichu. Přemýšlela jsem o všem, co jsem obětovala – o narozeninách, které jsem s kluky slavila jen přes Skype, o Vánocích bez rodiny, o všech těch nocích, kdy jsem plakala do polštáře a říkala si, že to jednou bude lepší.

Když jsem se konečně odhodlala zavolat Karlovi, byl chladný. „Aleno, už to takhle dál nejde. My jsme si tu zvykli žít jinak. Kluci tě mají rádi, ale nejsi tu s námi.“

„A proč jsi mi to neřekl dřív?“ ptala jsem se zoufale.

„Nechtěl jsem ti ublížit… Ale už to prostě nejde.“

Zavěsil dřív, než jsem stihla cokoli říct.

Zůstala jsem sama v cizí zemi s pocitem naprosté prázdnoty. V práci jsem byla jako robot – myla podlahy, utírala prach a v hlavě mi pořád dokola běžela stejná otázka: Proč? Proč já? Proč moje rodina?

Začala jsem si všímat i jiných žen kolem sebe – Češek, Polky, Ukrajinek – všechny jsme tu byly kvůli rodině. Všechny jsme doufaly, že naše oběti budou mít smysl. Ale kolik z nás přišlo o to nejcennější právě proto, že jsme chtěly dát svým blízkým víc?

Jednou večer po práci mě oslovila kolegyně Jana: „Alčo, jsi v pořádku? Poslední dobou jsi jako tělo bez duše.“

Rozbrečela jsem se jí na rameni a všechno jí řekla. „Víš,“ povzdechla si Jana, „můj muž si taky našel jinou. Taky když jsem byla pryč. Ale já už vím, že nemůžeme všechno zachránit samy.“

Začaly jsme spolu trávit víc času – chodily jsme na procházky po městě, povídaly si o dětech i o snech, které jsme kdysi měly. Pomalu jsem si uvědomovala, že nejsem jediná.

Po několika týdnech jsem se rozhodla vrátit domů. Cesta vlakem do Ostravy byla nekonečná. Když jsem otevřela dveře bytu, kluci seděli v obýváku a Karel nebyl doma.

„Mami… promiň,“ řekl Tomáš a objal mě.

„Já vás chápu,“ řekla jsem tiše. „Ale bolí to.“

Seděli jsme dlouho mlčky vedle sebe. Věděla jsem, že už nic nebude jako dřív.

Dnes žiju sama v malém bytě na okraji Ostravy. Pracuji v pekárně a snažím se najít nový smysl života. S kluky se vídám méně často než bych chtěla – mají své životy a já nechci být přítěží.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Stálo to všechno za to? Je možné být dobrou matkou i tehdy, když musíte odejít za prací? A co vlastně znamená domov? Co myslíte vy?