Když tchyně odmítla pomoc: Teď jsme to my, kdo ji drží nad vodou

„To snad nemyslíš vážně, mami! Vždyť víš, že Petr přišel o práci a máme sotva na nájem!“ křičela jsem do telefonu, zatímco jsem zoufale hledala v lednici něco, co bych mohla připravit k večeři. Moje tchyně Anna na druhém konci linky jen suše odvětila: „Jano, každý si musí pomoci sám. Já vám taky nikdo nepomáhal.“

Ten den se mi zlomilo srdce. Byla jsem vdaná za Petra už patnáct let, máme spolu dceru Klárku a nikdy jsme nebyli bohatí. Ale vždycky jsme si nějak poradili. Jenže když Petr přišel o práci v továrně v Kolíně, všechno se změnilo. Najednou jsme počítali každou korunu, šetřili na všem a já začala brát noční směny v supermarketu. Petr se snažil najít cokoliv, ale v jeho věku a s jeho zdravotními problémy to nebylo jednoduché.

„Mami, prosím tě… Klárka potřebuje nové boty do školy. Nemohla bys nám půjčit aspoň dva tisíce? Vrátíme ti je hned, jak Petr něco najde,“ zkoušela jsem to ještě jednou. Anna jen odsekla: „Já mám taky svý výdaje. A vy jste dospělí.“

Ten rozhovor mě pronásledoval celé týdny. Když jsem pak viděla Klárku, jak si lepí podrážku izolepou, rozbrečela jsem se. Petr mě objal a řekl: „To zvládneme sami. Nikdy jsme na ni nemohli spoléhat.“

Přesto mě to bolelo. Vždyť Anna byla ta, která nás na svatbě objímala a slibovala, že budeme jedna rodina. Ale když přišlo na lámání chleba, otočila se k nám zády.

Čas plynul a my jsme se pomalu začali zvedat ze dna. Petr našel práci jako řidič rozvozu pečiva, já jsem si přibrala úklid kanceláří. Nebylo to jednoduché, ale zvládli jsme to. Klárka začala chodit na gymnázium a byla na nás pyšná.

A pak přišla další rána – Anna onemocněla. Nejprve to byly jen bolesti zad, pak ale přišla diagnóza: rakovina slinivky. Najednou jsme stáli před rozhodnutím – buď ji necháme napospas systému, nebo jí pomůžeme.

Petr byl zlomený. „Jano, já vím, co ti udělala… Ale je to moje máma.“

Podívala jsem se na něj a viděla v jeho očích bolest i lásku. „Petře, nejsme jako ona. Pomůžeme jí.“

Začali jsme jezdit do Prahy na kontroly, platili léky a speciální výživu. Naše úspory mizely rychleji než kdy dřív. Někdy jsem měla vztek – proč musíme pomáhat někomu, kdo nás nechal ve štychu? Ale pak jsem viděla Annu, jak sedí v nemocničním pokoji, bledá a slabá, a bylo mi jí líto.

Jednou večer jsem seděla u její postele a ona zašeptala: „Jano… proč to děláš? Já vám nikdy nepomohla.“

Chvíli jsem mlčela. „Protože bych neunesla pocit, že bych tě nechala trpět. A protože Klárka se dívá.“

Anna se rozplakala. Poprvé za těch patnáct let jsem cítila, že mezi námi padla nějaká zeď.

Ale doma to bylo těžké. Peníze docházely a já musela Klárce vysvětlovat, proč letos nepojede na lyžařský kurz. „Mami, já to chápu,“ řekla mi tiše. „Ale proč musíme pořád pomáhat někomu jinému?“

Nevěděla jsem, co odpovědět.

Jednoho dne přišel Petr domů dřív z práce a našel mě u stolu s hlavou v dlaních. „Jano… co budeme dělat? Už nemáme skoro nic.“

„Já nevím,“ šeptla jsem. „Ale nemůžu ji nechat být.“

Petr mě objal a oba jsme plakali.

Začali jsme prodávat věci z bytu – starý foťák po dědovi, šperky po mé mamince… Všechno šlo na Anninu léčbu. Někdy jsem měla pocit, že už nemám sílu dál.

Jednou večer přišla Klárka do kuchyně a položila přede mě svůj mobil. „Mami, prodám ho. Stejně ho nepotřebuju tolik jako babička léky.“

V tu chvíli jsem pochopila, že naše dcera je silnější než my oba dohromady.

Anna nakonec zemřela klidně v hospicu. Byli jsme u ní všichni tři. Držela mě za ruku a naposledy zašeptala: „Děkuju…“

Po pohřbu jsme seděli doma u stolu a dívali se na prázdné místo naproti sobě.

„Stálo to za to?“ zeptal se Petr tiše.

Podívala jsem se na něj i na Klárku a odpověděla: „Nevím… Ale aspoň víme, že jsme udělali správnou věc.“

Někdy si říkám – měli jsme být tvrdší? Nebo je rodina opravdu to jediné, co nám zůstává? Co byste udělali vy na našem místě?