Ticho mezi námi: Příběh matky, která ztratila svou dceru

„Mami, já už to prostě nezvládám! Petr je pořád doma, nemá práci, peníze docházejí a já nevím, co bude dál!“ Luciin hlas zněl zoufale, když mi volala jednoho deštivého podzimního večera. Seděla jsem v kuchyni u stolu, ruce se mi třásly a v hlavě mi vířily myšlenky. Můj muž Karel mlčky seděl naproti mně a jen se na mě díval těma svýma unavenýma očima. Věděla jsem, že musíme Lucii pomoct. Byla to přece naše jediná dcera.

Začali jsme posílat peníze. Nejdřív pár tisíc na složenky, pak větší částky na nájem. Nakupovala jsem jim jídlo, vařila polévky a pekla buchty, které jsem jim vozila do jejich malého bytu na sídlišti v Modřanech. Petr byl čím dál víc uzavřený, Lucie unavená a podrážděná. „Mami, prosím tě, neříkej Petrovi, že jsi zase něco přivezla. On to špatně nese,“ šeptala mi jednou ve dveřích.

Jednou večer jsme s Karlem seděli u televize, když přišla SMS: „Mami, nemohli byste nám ještě půjčit? Potřebujeme zaplatit školku pro Aničku.“ Karel si povzdechl. „Jano, my už taky nemáme nazbyt. Co když se nikdy nepostaví na vlastní nohy?“ Ale já jsem nemohla odmítnout. Byla to přece moje dcera.

Začali jsme se hádat. Karel mi vyčítal, že Lucii rozmazluju, že jí beru odpovědnost za vlastní život. Já jsem mu zase říkala, že je to naše povinnost – vždyť rodina si má pomáhat! Ale někde uvnitř mě hlodal strach: co když má pravdu?

Jednoho dne jsem přišla k Lucii neohlášeně. Byt byl tichý, Anička si hrála v koutě s plyšákem a Lucie seděla u stolu s hlavou v dlaních. „Luci, co se děje?“ zeptala jsem se opatrně. „Mami, já už nevím, jak dál. Petr je pořád naštvaný, že mu pomáháte. Připadá si jako nula. Já už nemám sílu ani chuť s tebou mluvit o penězích…“

Cítila jsem se zbytečná a odmítnutá. Vždyť jsem chtěla jen pomoct! Když jsem odcházela, Anička za mnou běžela ke dveřím a šeptla: „Babičko, přijdeš zase?“ Slíbila jsem jí to, ale v tu chvíli jsem věděla, že něco je špatně.

Dny plynuly a Lucie se ozývala čím dál méně. Místo telefonátů přišly jen krátké zprávy: „Všechno v pořádku.“ nebo „Nemám čas.“ Když jsem jí volala, často nezvedala telefon. Karel mi říkal: „Nech ji být. Musí si to vyřešit sama.“ Ale já jsem nemohla.

Jednou v noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom všem – o tom, jak jsme Lucii vychovávali, jak jsme jí chtěli dát všechno nejlepší. Vzpomněla jsem si na její první den ve škole, na maturitu i na svatbu s Petrem. Vždycky byla citlivá a vnímavá. Možná jsme ji měli víc vést k samostatnosti…

Začala jsem si všímat i změn u Karla. Byl uzavřenější, často chodil na dlouhé procházky do lesa za městem. Jednou večer řekl: „Jano, já už nechci žít život někoho jiného. Chci zase žít ten náš.“ Ta slova mě zasáhla jako blesk.

Rozhodla jsem se Lucii napsat dopis:

„Milá Lucie,

vždycky jsme tě měli rádi a chtěli jsme ti pomoct. Ale možná jsme ti tím vzali možnost postavit se na vlastní nohy. Nechceme tě ztratit, ale musíme ti dát prostor. Kdykoliv budeš potřebovat obejmout nebo si popovídat, jsme tu pro tebe.

Máma“

Odpověď nepřišla hned. Čekala jsem dny, týdny… až jednou zazvonil telefon.

„Mami… promiň mi všechno. Byla jsem naštvaná na celý svět a nejvíc na sebe. Petr si našel práci v dílně u pana Novotného a já začala chodit na brigádu do knihovny. Je to těžké, ale zvládáme to sami…“

Slzy mi tekly po tváři a cítila jsem úlevu i bolest zároveň. Věděla jsem, že naše vztahy už nikdy nebudou jako dřív – možná budou lepší, možná horší… ale budou jiné.

Dnes sedím u okna našeho bytu a dívám se ven na šedivé paneláky. V hlavě mi zní otázka: Udělali jsme pro naši dceru opravdu to nejlepší? Nebo jsme jí tím vším vlastně ublížili? Co byste udělali vy na mém místě?