Moje rodina mě dusí: Jak jsme s Jitkou řekli DOST

„To si snad děláš srandu, mami! Zase přijedete na celý víkend? Vždyť jste tu byli minulý týden!“ vyhrkla jsem do telefonu, zatímco jsem se snažila uklidnit třesoucí ruce. Jitka, moje žena, stála opodál a jen bezmocně kroutila hlavou. V očích měla stejnou únavu jako já. Od chvíle, kdy jsme s Jitkou koupili náš malý domek na okraji Plzně, jsme si představovali klidné večery u krbu, víkendy v sauně a zahradničení bez rušivých elementů. Jenže realita byla jiná.

Moje matka, otec, sestra Lenka s manželem Petrem a jejich dvěma dětmi – všichni si z našeho domova udělali druhý domov. Každý víkend někdo volal: „Hele, přijedeme na grilovačku, jo?“ nebo „Děcka se těší na bazén!“ Nikdy se nezeptali, jestli nám to vyhovuje. Prostě přijeli. A my? My jsme jen vařili, uklízeli a platili účty.

Jednou v pátek večer jsem seděla s Jitkou v kuchyni. „Víš, že už jsme tři měsíce nebyli sami doma ani jeden víkend?“ zeptala se tiše. Přikývla jsem. „A víš, že Lenka nám zase vypila všechno víno? A Petr rozbil tu novou lampu na terase?“ dodala. V tu chvíli mi došlo, že už toho mám dost.

Další den ráno jsem našla v lednici jen půlku sýra a zbytek salámu. Děti od Lenky snědly všechno, co bylo k snídani. V obýváku byl nepořádek, polštáře rozházené, fleky od džusu na gauči. Jitka stála u okna a dívala se ven na naši zahradu, kde Petr už zase sekal trávník – samozřejmě špatně a bez ptaní.

„Musíme jim to říct,“ zašeptala jsem. „Musíme jim nastavit hranice.“

Ten večer jsme si sedli s Lenkou a Petrem ke stolu. „Hele, my vás máme rádi,“ začala jsem opatrně, „ale potřebujeme taky čas pro sebe. Nemůžete sem jezdit každý víkend.“ Lenka se zatvářila dotčeně: „No promiň, že jsme ti taková přítěž! Myslela jsem, že rodina je od toho, aby si pomáhala.“

Petr jen protočil oči: „Tak si to řekni rovnou, že nás tu nechceš.“

Jitka se nadechla: „Nejde o to, že vás nechceme. Ale potřebujeme soukromí. Chceme si taky užít náš dům.“

Lenka vstala od stolu a práskla dveřmi. Petr za ní jen zabručel: „Tohle si vyřídíme.“

Další den mi volala máma. „Co to má znamenat? Lenka mi brečela do telefonu! Vy jste se úplně změnili! To je ta tvoje Jitka, viď?“ Její hlas byl plný výčitek. Cítila jsem se jako zrádce.

Celý týden byl dusný. Nikdo nám nepsal, nikdo nevolal. Bylo ticho – až moc ticho. S Jitkou jsme poprvé po dlouhé době seděli večer v sauně a povídali si o všem možném. Bylo to krásné a zároveň smutné.

V sobotu ráno někdo zazvonil. Otevřela jsem dveře – stála tam máma s taškou v ruce. „Přišla jsem si pro svoje věci,“ řekla chladně. Za ní stál táta s výrazem uraženého dítěte.

„Mami…“ začala jsem.

„Nechci nic slyšet,“ přerušila mě. „Když už tu nejsme vítaní, tak si vezmeme aspoň svoje věci.“

Sledovala jsem je, jak odnášejí deky, polštáře a dokonce i starý hrnek s nápisem Nejlepší babička. Cítila jsem v hrudi bolest a zároveň úlevu.

Večer mi přišla zpráva od Lenky: „Doufám, že jste šťastní. My už vás nepotřebujeme.“

Seděla jsem dlouho v kuchyni a přemýšlela nad tím vším. Opravdu jsme byli tak špatní? Nebo je normální chtít vlastní prostor? Jitka mě objala kolem ramen: „Udělali jsme správnou věc.“

Ale v hlavě mi pořád zněla mámina slova: „Rodina je od toho, aby držela při sobě.“

Teď je náš dům tichý a klidný. Máme čas na sebe i na své sny. Ale někdy mi chybí ten ruch – i když mě dusil.

Udělali byste to stejně? Kde je podle vás hranice mezi pomocí rodině a vlastním štěstím?