Dala jsem dceři dům, teď mě vyhání: Příběh zrady v rodině

„Mami, myslím, že by bylo lepší, kdybys odešla.“ Ta věta mi rezonuje v hlavě už několik dní. Sedím u kuchyňského stolu, ruce se mi třesou a v očích mě pálí slzy. Lucie stojí naproti mně, ruce založené na prsou, pohled tvrdý a neústupný. Nikdy bych nevěřila, že tohle někdy uslyším od vlastní dcery.

„Lucie, to přece nemyslíš vážně… Vždyť je to můj domov,“ šeptám a snažím se zachytit její pohled. Ona ale uhýbá očima a místo odpovědi si nervózně uhladí vlasy. „Mami, já už to takhle dál nezvládnu. Potřebuju prostor pro sebe a pro Petra. Ty… ty nám tu překážíš.“

Před očima mi běží celý můj život. Jak jsem tenhle dům stavěla s Karlem, mým zesnulým mužem. Jak jsme tu slavili Vánoce, jak jsme malovali Lucii pokoj na růžovo, když byla malá. Všechno jsem dělala pro ni. Když Karel před pěti lety zemřel, zůstala jsem tu sama. Lucie mě přesvědčila, abych dům přepsala na ni – prý abych měla jistotu, že o mě bude postaráno. Věřila jsem jí. Byla to přece moje dcera.

„A kam mám jít?“ ptám se tiše. „Nemám nikoho jiného…“

Lucie si povzdechne a konečně se na mě podívá. „Můžeš jít do domova důchodců. Nebo si najít nějaký podnájem. Já ti klidně pomůžu s hledáním.“ Její hlas je ledový, jako by mluvila s cizím člověkem.

Cítím, jak se mi hroutí svět. Vždycky jsem byla ta silná, ta, která všechno zvládla – práci v nemocnici, domácnost, výchovu dítěte. Nikdy jsem si nestěžovala. A teď? Teď mě vlastní dcera vyhání z domu, který jsem celý život budovala.

Zvednu se od stolu a jdu do svého pokoje. Sednu si na postel a rozhlédnu se kolem sebe. Na poličce stojí fotka malé Lucie s copánky, směje se na mě z obrázku. Vedle je svatební fotografie – já a Karel, šťastní a plní nadějí. Všechno tohle teď ztrácím.

Večer slyším Lucii a Petra hádat se v obýváku. „Neměla jsi jí to říkat takhle,“ šeptá Petr. „Je to tvoje máma.“

„A co mám dělat? Už to s ní nevydržím! Pořád mi do všeho mluví, kritizuje mě… Já chci žít svůj život!“ odpovídá Lucie podrážděně.

Zavírám oči a snažím se nevnímat bolest v hrudi. Možná jsem opravdu byla moc přísná. Možná jsem Lucii dusila svou péčí a radami. Ale vždyť jsem to myslela dobře…

Druhý den ráno mi Lucie podává leták s nabídkou domova pro seniory v nedalekém městě. „Podívej se na to, mami. Je to tam hezké, mají tam i zahradu.“

„A co když tam nechci?“ ptám se zoufale.

Lucie pokrčí rameny. „Já už jinou možnost nevidím.“

Celé dopoledne chodím po domě jako tělo bez duše. Každý kout mi připomíná minulost – dětské kresby na zdi, starý koberec v obýváku, který jsme kdysi vybírali s Karlem na trhu v Holešovicích…

Odpoledne přijde na návštěvu sousedka paní Novotná. „Marie, co se děje? Vypadáš hrozně.“

Rozpláču se jí na rameni a všechno jí povím. Paní Novotná mě obejme a šeptá: „Tohle si přece nemůže dovolit! Je to tvoje dcera… Ale ty máš právo tu zůstat!“

Ale jaké mám právo? Dům už není můj. Podepsala jsem darovací smlouvu – bez výhrad, bez věcného břemene. Byla jsem hloupá.

Večer sedím u okna a sleduji západ slunce nad střechami Prahy. Přemýšlím o tom, kde jsem udělala chybu. Měla jsem být tvrdší? Měla jsem myslet víc na sebe?

Za pár dní přijde Lucie s kufrem do mého pokoje. „Mami, prosím tě… Zkus to pochopit. Já už fakt nemůžu.“

Dívám se na ni a vidím v jejích očích slzy – možná lítost, možná vztek. „Lucie… já tě mám pořád ráda,“ zašeptám.

Ona jen zavrtí hlavou a odejde.

Nakonec odcházím sama – s jedním kufrem a pár fotkami v kabelce. Paní Novotná mi pomůže najít malý podnájem v paneláku na sídlišti.

První noci nemůžu spát. Všude je ticho, cizí pachy, cizí zvuky z chodby. Připadám si jako vetřelec ve vlastním životě.

Začínám chodit do parku mezi ostatní seniory. Povídáme si o dětech, o minulosti i o tom, jak rychle se svět mění. Některé příběhy jsou podobné tomu mému – nejsem jediná, koho vlastní rodina zradila.

Jednou večer mi Lucie zavolá. „Mami… promiň.“ Její hlas je tichý a roztřesený.

„Já ti odpouštím,“ říkám jí upřímně, ale vím, že už nikdy nic nebude jako dřív.

Někdy přemýšlím: Kde je hranice mezi pomocí dětem a ochranou sebe sama? Měla bych být tvrdší? Nebo je mateřská láska vždycky slepá?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné odpustit takovou zradu?