Mezi dvěma ohni: Když manžel chce, abych se smířila s mámou

„Petro, už to takhle dál nejde. Musíš si s mámou promluvit,“ řekl mi večer u večeře můj manžel Tomáš a upřeně se na mě zadíval. V jeho očích byla starost, ale i neústupnost. Zatnula jsem zuby a odložila vidličku. „Ty nevíš, co všechno se stalo. Nechápeš to,“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla.

V kuchyni bylo ticho, jen tikot hodin na stěně připomínal, že čas běží dál, i když já mám pocit, že už roky stojím na místě. Všechno to začalo před pěti lety, když jsem se rozhodla odejít z domova. Máma nikdy nepochopila, že chci žít jinak než ona – že nechci být učitelkou jako ona, že nechci zůstat v malém městě u Plzně, kde každý zná každého. Chtěla jsem do Prahy, chtěla jsem psát. Místo podpory přišlo jen: „To je nesmysl, Petro! Vrať se na zem!“

Když jsem si našla Tomáše, bylo to ještě horší. „Ten kluk z Prahy tě jen využije,“ říkala mi máma do telefonu. „Jednou přijdeš s prosíkem.“ Ale já neprosila. Odešla jsem. A máma mi od té doby nevolala. Ani na svatbu nepřišla.

Teď tu sedím v kuchyni našeho bytu v Karlíně a Tomáš mi říká, že bych jí měla odpustit. „Petro, je to tvoje máma. Jednou si to budeš vyčítat,“ šeptá a pohladí mě po ruce. Cítím slzy v očích, ale nechci brečet před ním. „Ty nevíš, jaké to je, když tě vlastní máma odmítne,“ zašeptám.

Tomáš vstane a obejme mě zezadu. „Můj táta umřel, když mi bylo patnáct. Kdybych měl možnost mu něco říct…“ Jeho hlas se zlomí a já cítím jeho bolest stejně jako svou.

Celou noc nemůžu spát. V hlavě mi běží vzpomínky – jak mě máma držela za ruku první den ve školce, jak jsme spolu pekly vánoční cukroví, jak mě objala po maturitě. Ale pak taky ty hádky, výčitky, slova, která bolí dodnes.

Ráno sedím u okna s hrnkem kávy a pozoruju šedé pražské nebe. Tomáš už odešel do práce a já vím, že dnes musím něco udělat. Beru telefon do ruky a hledám v kontaktech číslo na mámu. Prsty se mi třesou.

„Ahoj mami,“ řeknu tiše do sluchátka, když konečně zavolám. Na druhém konci je dlouhé ticho.

„Petro?“ ozve se nakonec její hlas – starší, unavenější než si pamatuju.

„Chtěla jsem… jen vědět, jak se máš,“ koktám.

Další ticho. Pak slyším vzlyk. „Mám se… dobře. A ty?“

Chvíli mlčíme obě. Pak se rozpláču i já. „Chybíš mi,“ vyklopím konečně.

„Ty mně taky,“ zašeptá máma.

Domluvíme si schůzku v kavárně Na Zámečku v Plzni. Celou cestu vlakem mám žaludek stažený úzkostí. Co když to bude stejné jako dřív? Co když zase začne vyčítat?

Když ji vidím ve dveřích kavárny, je menší než si pamatuju. Vlasy má prošedivělé a oči zarudlé od pláče. Objímáme se nesměle.

„Petro… promiň mi to všechno,“ řekne najednou a já cítím, jak ze mě spadla tíha let.

„Já taky nebyla dokonalá dcera,“ přiznávám.

Sedíme spolu dvě hodiny a poprvé po letech si povídáme bez výčitek. Máma mi vypráví o samotě po mém odchodu, o tom, jak jí chybím i jak se bála zavolat první.

Když večer přijedu domů do Prahy, Tomáš mě obejme a já mu šeptám: „Děkuju.“

Ale uvnitř mě zůstává otázka – opravdu jsme schopné začít znovu? Nebo staré rány nikdy nezmizí?

Možná je odpuštění cesta k uzdravení. Ale co když bolest nikdy úplně nezmizí? Jak jste to měli vy? Dokázali jste někdy odpustit svým rodičům?