Od chvíle, kdy mi vypadla lžíce: Příběh o samotě, rodině a novém začátku

Cinknutí kovu o dlaždice mě probralo z letargie. Lžíce se skutálela z kuchyňské linky a s hlasitým zvukem dopadla na zem. „Zase ta ruka,“ zamumlala jsem si pro sebe a opřela se o stůl. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už několik dní jsem s nikým pořádně nemluvila. V bytě na pražském sídlišti bylo ticho, které mi připadalo těžší než kdy dřív.

„Mami, proč mi pořád voláš?“ ozvalo se z telefonu, když jsem konečně našla odvahu zavolat dceři. „Mám práci, děti, nemůžu pořád řešit tvoje… drobnosti.“ Její hlas byl unavený, podrážděný. „Promiň, Jitko,“ zašeptala jsem. „Jen jsem tě chtěla slyšet.“

Položila jsem telefon a rozplakala se. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byl byt plný smíchu, kdy Jitka běhala po chodbě a já ji honila s ručníkem po koupání. Teď tu byla jen prázdnota a já. Manžel zemřel před třemi lety a od té doby se všechno rozpadlo. S Jitkou jsme si přestaly rozumět, vnuci mě navštěvovali čím dál méně. Připadala jsem si nepotřebná.

Ten den jsem poprvé vyšla ven jen proto, abych nebyla sama. V parku u školy seděla na lavičce starší paní s psem. „Hezký den,“ pozdravila mě. „Hezký,“ odpověděla jsem tiše a sedla si opodál. Pes ke mně přiběhl a začal mi olizovat ruku. „To je Ferda,“ usmála se paní. „Jmenuju se Marie.“ „Anna,“ představila jsem se.

Začaly jsme si povídat. O počasí, o psech, o tom, jak je těžké být sám. Marie byla vdova jako já. Její děti žily v Brně a viděla je jen o Vánocích. „Někdy mám pocit, že už pro nikoho nejsem důležitá,“ řekla mi jednou. Přikývla jsem. „Já taky.“ Začaly jsme se scházet pravidelně.

Jednoho dne mi Jitka zavolala: „Mami, potřebuju pohlídat kluky. Máme s Petrem pohovor ve škole.“ Srdce mi poskočilo radostí. „Samozřejmě! Ráda je uvidím.“ Když přišli, byli hluční a neposední. Vařila jsem jim palačinky a smáli jsme se spolu jako kdysi.

Ale když si pro ně Jitka přišla, byla napjatá. „Mami, proč jsi jim dala tolik sladkého? Víš, že mají být opatrní na cukr!“ vyjela na mě v předsíni. „Chtěla jsem jim udělat radost,“ bránila jsem se tiše. „Vždyť jsou to děti.“ „Ale já pak musím řešit jejich hyperaktivitu!“ odsekla a práskla dveřmi.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem, kde jsme se s Jitkou ztratily. Vždycky byla tvrdohlavá, ale dřív jsme si dokázaly všechno říct. Teď mezi námi stála zeď nepochopení.

Druhý den jsem šla za Marií do parku. „Víš, Anno,“ řekla mi po chvíli ticha, „moje dcera mi taky často vyčítá věci, které nechápu. Myslím, že mají strach, že zestárneme a budou nás muset opečovávat.“ Přikývla jsem. „Ale já nechci být přítěží… Jen bych chtěla být součástí jejich života.“ Marie mě pohladila po ruce.

Rozhodla jsem se napsat Jitce dopis. Ne SMSku, ne e-mail – opravdový dopis na papír. Psala jsem o tom, jak mi chybí naše společné chvíle, jak bych chtěla být víc s vnuky, ale zároveň chápu její starosti a nechci jí přidělávat práci. Dopis jsem vložila do schránky cestou z parku.

Uběhl týden bez odpovědi. S Marií jsme šly na výstavu obrazů do kulturního domu na sídlišti. Smály jsme se spolu jako dvě školačky a já poprvé po dlouhé době cítila radost.

Pak zazvonil telefon: „Mami? Můžeme přijít na návštěvu?“ Jitčin hlas byl nejistý. „Samozřejmě!“ odpověděla jsem bez váhání.

Když přišli, bylo to jiné než dřív. Jitka mě objala: „Děkuju za dopis… Promiň, že jsem byla protivná. Je toho na mě moc.“ Povídaly jsme si dlouho do noci – o jejím manželství, o práci i o tom, jak se bojí stárnutí stejně jako já samoty.

Začaly jsme spolu trávit víc času. S Marií jsme založily malý klub pro seniory v našem domě – každý týden jsme pekly koláče a hrály karty s dalšími sousedy.

Samota nezmizela úplně, ale už mě nesvazovala jako dřív. Naučila jsem se přijímat pomoc i dávat ji druhým. S Jitkou jsme si našly novou cestu k sobě.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Kolik lidí kolem nás tiše trpí samotou? Proč je tak těžké říct si o pomoc nebo odpustit staré křivdy? Možná právě teď někdo potřebuje slyšet obyčejné: „Jak se máš?“ Co myslíte vy?