Mezi dvěma ženami: Když je tchyně poslední naděje

„Tohle už není život, Petře! Já už to s tebou prostě nevydržím!“ Lenka stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči plné slz i vzteku. Hrnek s kávou, který jsem jí před chvílí podal, stál netknutý na stole. V hlavě mi hučelo. Kolikátá hádka tohle tento týden je? Pátá? Desátá? Už to ani nepočítám.

„Lenko, prosím tě, uklidni se. Můžeme si o tom promluvit?“ snažil jsem se zachovat klid, ale hlas mi přeskakoval. Věděl jsem, že každé další slovo může být rozbuškou.

„O čem chceš mluvit? O tom, že jsi zase zapomněl vyzvednout Adélku ze školky? Nebo o tom, že jsi celý víkend proseděl u počítače místo toho, abys nám pomohl doma?“

Zavřel jsem oči. Měla pravdu. Ale zároveň jsem měl pocit, že ať udělám cokoliv, nikdy to nebude dost dobré. Práce mě poslední dobou drtila a doma jsem si připadal jako vetřelec. Lenka byla pořád podrážděná, unavená a já nevěděl, jak jí pomoct.

Ten večer jsem seděl na balkoně a kouřil jednu cigaretu za druhou. Přemýšlel jsem, kde se to všechno pokazilo. Vzpomínal jsem na dobu, kdy jsme se s Lenkou smáli každé hlouposti a plánovali společnou budoucnost. Teď jsme byli dva cizinci v jednom bytě.

Druhý den ráno jsem sebral odvahu a zavolal paní Věře, Lence matce. Nikdy jsme si nebyli nijak zvlášť blízcí, ale vždycky působila rozumněji než moje vlastní máma, která mi na všechno říkala jen: „To přejde.“

„Paní Věro, můžu za vámi přijít? Potřebuju si s někým promluvit,“ řekl jsem do telefonu a doufal, že mě nepošle do háje.

„Samozřejmě, Petře. Přijď dneska odpoledne. Uvařím nám kávu,“ odpověděla klidně.

Seděli jsme spolu v jejím obýváku mezi starými fotografiemi a porcelánem po babičce. Chvíli mlčela a pak se zeptala: „Co se děje mezi tebou a Lenkou?“

Vyprávěl jsem jí všechno – o hádkách, o tom, jak se cítím odstrčený, o své únavě i o tom, že mám někdy chuť prostě odejít a už se nevrátit. Paní Věra mě poslouchala bez přerušení.

„Víš, Petře,“ začala opatrně, „Lenka je teď hodně pod tlakem. Práce ji vyčerpává a má pocit, že všechno je jen na ní. Ale ty taky nejsi stroj. Musíte spolu mluvit – ne hádat se, ale opravdu mluvit.“

„Já už nevím jak,“ přiznal jsem tiše.

Paní Věra se usmála smutně: „Zkus jí napsat dopis. Někdy je jednodušší napsat to, co člověk nedokáže říct nahlas.“

Ten večer jsem seděl u stolu a psal Lence dopis. Psal jsem o tom, jak ji mám pořád rád, jak mě mrzí všechny ty hádky a jak bych chtěl najít cestu zpátky k sobě. Psal jsem o svých obavách i o tom, že mám pocit selhání jako manžel i táta.

Dopis jsem nechal na jejím polštáři. Ráno byla Lenka už pryč do práce. Celý den jsem byl nervózní – co když to vezme špatně? Co když už je pozdě?

Večer přišla domů tišeji než obvykle. Večeřeli jsme mlčky. Když Adélka usnula, přišla za mnou do obýváku s dopisem v ruce.

„Petře… proč jsi mi to nenapsal dřív?“ šeptla a v očích měla slzy.

„Bál jsem se… že už tě to nezajímá.“

Sedli jsme si vedle sebe na gauč a poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvili bez výčitek a křiku. Bylo to těžké – oba jsme plakali i se smáli zároveň.

Další týdny byly jako na houpačce. Někdy jsme se pohádali kvůli maličkosti, jindy jsme si dokázali odpustit a obejmout se. Paní Věra nám často hlídala Adélku, abychom mohli být chvíli sami – třeba jen na procházce nebo v kině.

Jednou večer mi Lenka řekla: „Víš, mamka mi řekla, že jsi za ní byl. Děkuju ti za to. Asi bychom bez ní byli ztracení.“

Usmál jsem se: „Tvoje maminka je naše tajná zbraň.“

A tak jsme pomalu začali znovu stavět náš vztah od základů. Nebylo to jednoduché – pořád máme spoustu problémů a někdy mám chuť všechno vzdát. Ale díky paní Věře jsme pochopili, že největší síla je v obyčejné lidské upřímnosti a ochotě bojovat za to, na čem nám záleží.

Někdy si říkám: Kolik manželství by zachránila obyčejná slova nebo dopis? A proč je tak těžké přiznat si slabost právě před tím člověkem, kterého máme nejradši?