Mezi dvěma ohni: Když matka a tchyně rozhodují za mě
„Jano, ty přece nemůžeš jen tak odejít od rodiny! Co si o tobě lidi pomyslí?“ křičela máma, zatímco si utírala slzy do rohu svého starého svetru. Tchyně, paní Novotná, seděla naproti ní, ruce složené v klíně, oči tvrdé jako kámen. „A co můj syn? Myslíš jen na sebe! Všechno rozbiješ!“ Jejich hlasy se mi zarývaly do hlavy jako ostré jehly. Stála jsem mezi nimi v kuchyni našeho panelákového bytu v Kolíně, kde se každý soused dívá zpoza záclon a šeptá si o cizích neštěstích.
Včera večer jsem už nevydržela. Po měsících hádek s Petrem, po měsících ticha a chladu v našem bytě, jsem mu řekla, že chci rozvod. Neřekl nic. Jen odešel do ložnice a zabouchl za sebou dveře. Dnes ráno už na mě čekaly obě ženy mého života – každá s jiným plánem na můj život.
„Jano, vždyť máš děti! Co jim řekneš? Že jsi je opustila?“ Máma mě objala, její ruce byly studené a třásly se. „Já jsem to taky neměla lehké s tvým tátou. Ale vydržela jsem to kvůli tobě! Žena musí něco vydržet.“
Tchyně se zvedla a přešla ke mně. „Petr tě miluje, jen má teď těžké období v práci. Všichni máme problémy! Ale rozvod? To je ostuda! Co řeknou sousedi? Co řekne rodina?“
Cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo. V hlavě mi běžely vzpomínky na poslední roky: Petrova lhostejnost, jeho výčitky, jeho mlčení. Jak jsem večer co večer seděla sama v kuchyni a poslouchala ticho bytu, kde kdysi býval smích našich dětí. Jak jsem se snažila být tou správnou manželkou, matkou, snachou – a přitom jsem ztrácela samu sebe.
„A co když už nemůžu?“ zašeptala jsem. „Co když už nechci být jen někdo pro někoho jiného? Co když chci být zase sama sebou?“
Máma se rozplakala nahlas. „Tohle není o tobě! Děti potřebují rodinu! Já tě vychovala sama, vím, jaké to je… Ale ty máš možnost to zachránit!“
Tchyně mě chytila za ruku. „Jano, já tě mám ráda jako vlastní dceru. Ale rozvod… To je konec všeho. Petr to nepřežije. Já to nepřežiju.“
Chtěla jsem křičet. Chtěla jsem jim říct o těch nocích, kdy jsem brečela do polštáře, protože Petr přišel domů opilý a ani se na mě nepodíval. O tom, jak jsem se bála otevřít pusu, abych ho nenaštvala. O tom, jak jsem si přestala malovat oči, protože už nebylo proč.
Ale místo toho jsem jen stála a poslouchala jejich slova jako rozsudky.
„Jano,“ ozvala se máma tišeji, „já vím, že jsi nešťastná. Ale život není pohádka.“
„A co když už nechci žít v pohádce pro ostatní?“ odpověděla jsem poprvé nahlas.
Obě ženy ztichly. Dívaly se na mě jako na cizího člověka.
V tu chvíli zazvonil telefon. Byla to moje dcera Anička ze školy: „Mami, přijdeš dnes pro mě?“ Její hlas byl tak nevinný… A já věděla, že kvůli ní musím být silná.
„Půjdu,“ řekla jsem do telefonu a snažila se znít klidně.
Když jsem položila telefon, máma i tchyně se na mě dívaly s výčitkou i nadějí zároveň.
„Jano,“ řekla máma naposledy, „prosím tě… Rozmysli si to.“
Tchyně jen mlčky odešla do předsíně a zabouchla za sebou dveře.
Zůstala jsem stát uprostřed kuchyně a poprvé po dlouhé době jsem cítila ticho jako úlevu.
Večer jsem seděla u stolu s Aničkou a Tomáškem. Povídali jsme si o škole, smáli jsme se. Petr přišel domů pozdě, ani se na nás nepodíval. Zavřel se v ložnici.
Když děti usnuly, sedla jsem si k oknu a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o tom, kolik žen kolem mě žije cizí životy jen proto, že se bojí ostudy nebo samoty.
Mám právo být šťastná? Mám právo říct dost? Nebo je moje povinnost vydržet všechno kvůli dětem a rodině?
Co byste udělali vy na mém místě? Má žena právo vybrat si sebe – i když všichni kolem křičí, že je sobecká?