Když ti nejlepší kamarádka zradí: Příběh o loajalitě, bolesti a odpuštění

„To snad nemyslíš vážně, Lucie!“ vyhrkla jsem, když jsem ve dveřích kuchyně zaslechla její hlas. Stála zády ke mně, opřená o linku v našem malém panelákovém bytě na Jižním Městě. Mluvila do telefonu a ani si nevšimla, že jsem se vrátila dřív z práce. „Hele, já ti říkám, její máma je úplně mimo. A ten její brácha? Vždyť je to flákač! Nevím, jak s nimi může vydržet…“ Její slova mě bodala do srdce jako ledové jehly. Byla to moje rodina. Moje máma, která se pro mě rozkrájela, a můj brácha Honza, který sice neměl práci, ale vždycky mi kryl záda.

Zůstala jsem stát jako přimražená. V hlavě mi hučelo a srdce mi bušilo až v krku. Lucie byla moje nejlepší kamarádka od základky. Prožila se mnou všechny průšvihy, první lásky i rozchody. Vždycky jsem si myslela, že jí můžu věřit. Teď jsem ale slyšela něco, co už nešlo vzít zpět.

„Co tady děláš?“ otočila se Lucie a zbledla. „Já… já ti to vysvětlím.“

„Není co vysvětlovat,“ procedila jsem mezi zuby. „Slyšela jsem všechno.“

V tu chvíli se mi chtělo brečet i křičet zároveň. Měla jsem chuť ji vyhodit z bytu a už ji nikdy nevidět. Ale místo toho jsem jen stála a čekala, co řekne.

Lucie položila telefon a chvíli bylo ticho. „Promiň,“ zašeptala nakonec. „Já to tak nemyslela… Jenom jsem byla naštvaná, víš? Tvoje máma mi minule řekla, že bych měla víc pomáhat doma, a Honza… prostě mě štve, jak pořád sedí u počítače.“

„To ti dává právo je pomlouvat?“ vyjela jsem na ni. „Víš vůbec, co pro mě znamenají?“

Lucie sklopila oči. „Vím. Ale někdy mám pocit, že jsi na jejich straně víc než na mojí.“

Ta věta mě zasáhla ještě víc než její předchozí slova. Najednou jsem si uvědomila, že mezi námi visí něco mnohem hlubšího než jen obyčejné pomluvy. Byla to žárlivost? Nebo pocit, že už pro mě není tak důležitá?

Celý večer jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Máma si všimla, že se něco děje. „Stalo se něco s Lucií?“ zeptala se opatrně.

„Nechci o tom mluvit,“ odpověděla jsem a zavřela se v pokoji.

V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem nad tím, jestli mám Lucii odpustit, nebo jestli bych ji měla konfrontovat ještě víc. Co když to nebylo poprvé? Co když o nás mluvila špatně i před jinými lidmi?

Druhý den mi přišla zpráva: „Můžeme si promluvit? Prosím.“

Sešli jsme se v kavárně u metra Chodov. Lucie vypadala unaveně a nervózně si pohrávala s lžičkou od cappuccina.

„Mrzí mě to,“ začala znovu. „Vážně mě to mrzí. Jenom… poslední dobou mám pocit, že už pro tebe nejsem tak důležitá. Všechno je o tvojí rodině.“

„Ale Lucie,“ povzdechla jsem si, „to přece není pravda. Jenom… oni jsou moje rodina. A ty jsi moje nejlepší kamarádka. Myslela jsem, že to chápeš.“

„Chápu,“ řekla tiše. „Ale někdy mám pocit, že mě odstrkuješ.“

Najednou mi došlo, že jsme obě zraněné – každá jinak. Já kvůli tomu, co řekla o mé rodině, ona kvůli tomu, že se cítí odstrčená.

„Víš co?“ navrhla jsem po chvíli ticha. „Zkusme si dát chvíli pauzu. Potřebuju čas na to všechno přijít.“

Lucie přikývla a v očích se jí zaleskly slzy.

Doma jsem dlouho přemýšlela nad tím, co vlastně znamená loajalita. Je správné chránit rodinu za každou cenu? Nebo bych měla být schopná odpustit i takovou zradu?

Uběhlo několik týdnů. S Lucií jsme si nepsaly ani nevolaly. Bylo mi smutno, ale zároveň jsem cítila úlevu – jako bych konečně mohla dýchat bez toho tlaku mezi námi.

Jednoho dne mi přišla zpráva od Honzy: „Jdu na pohovor! Drž mi palce.“ Usmála jsem se a poprvé po dlouhé době cítila radost z maličkostí.

Večer jsme seděli s mámou u stolu a povídali si o všem možném – o práci, o Honzovi i o tom, jak je těžké najít opravdové přátele.

„Víš,“ řekla máma tiše, „někdy lidé říkají věci, které tak nemyslí. Ale když tě někdo opravdu zradí… musíš si položit otázku: stojí ti za to mu odpustit?“

Dlouho jsem nad tím přemýšlela. Nakonec jsem Lucii napsala: „Chci ti odpustit. Ale potřebuju čas.“

Odpověděla mi téměř okamžitě: „Děkuju. Počkám na tebe.“

Možná jsme obě udělaly chyby. Možná už nikdy nebudeme jako dřív. Ale naučila jsem se jednu věc – někdy je těžší odpustit než odejít.

A tak se ptám vás: Odpustili byste nejlepší kamarádce takovou zradu? Nebo byste chránili svou rodinu za každou cenu?