Dopis, který změnil všechno: Když rodina žádá víc, než můžeš dát

„To si snad děláš srandu!“ vyhrkl Petr, když jsem mu podala dopis, který jsem právě vytáhla ze schránky. Jeho hlas zněl ostřeji, než bych si přála. Sama jsem měla v očích slzy a v hlavě mi hučelo. Seděla jsem u kuchyňského stolu, v ruce tenký papír s maminčiným písmem. Věděla jsem, že tohle není obyčejný dopis.

„Prosím tě, přečti si to,“ zašeptala jsem a snažila se potlačit chvění v hlase. Petr si nasadil brýle, rozložil list a četl nahlas: „Milá Martino, vím, že jsme spolu dlouho nemluvily, ale potřebuju tě o něco požádat. Dostala jsem se do těžké situace a potřebovala bych půjčit peníze. Vím, že máš rodinu a není to jednoduché, ale opravdu nevím, na koho jiného se obrátit…“

Zbytek dopisu už Petr dočetl potichu. Já jen seděla a zírala na stůl. V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství – na máminy slzy, na hádky s tátou, na to, jak mě nechala u babičky a zmizela na celé týdny. Vždycky jsem si myslela, že už jsem jí odpustila. Ale teď? Teď mě její žádost bolela víc než všechny ty roky mlčení.

„Marti, vždyť víš, jak jsme na tom,“ začal Petr opatrně. „Hypotéka, školka pro Aničku… Nemůžeme jí dát všechno, co chce.“

„Já vím,“ přerušila jsem ho rychleji, než bych chtěla. „Ale je to moje máma.“

Petr si povzdechl a sedl si naproti mně. „A co když ti ty peníze nikdy nevrátí? Víš přece, jak to s ní bylo…“

Věděla jsem. Máma byla vždycky trochu jako vítr – chvíli tu, chvíli tam. Po rozvodu s tátou se ztratila z mého života na několik let. Pak se objevila s novým přítelem a slibovala, že všechno bude jiné. Nikdy nebylo.

„Možná bych jí měla aspoň zavolat,“ řekla jsem tiše. Petr jen pokrčil rameny.

Celý večer jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Anička si hrála s plyšákem a občas se na mě podívala těma svýma velkýma očima – tak podobnýma mým. Přemýšlela jsem, co bych jí jednou řekla, kdyby mě o něco podobného požádala ona.

Druhý den ráno jsem seděla v autě před panelákem na Jižním Městě, kde máma bydlela. Telefon jsem držela v ruce snad půl hodiny, než jsem se odhodlala vytočit její číslo.

„Marti?“ ozvalo se překvapeně na druhém konci.

„Ahoj mami… Dostala jsem tvůj dopis.“

Chvíli bylo ticho. Pak se máma rozplakala. „Já vím, že nemám právo tě o to žádat… Ale já už fakt nevím, co mám dělat.“

„Co se stalo?“ zeptala jsem se tiše.

Máma mi mezi vzlyky vyprávěla o tom, jak přišla o práci v supermarketu kvůli reorganizaci. Jak jí nestačí podpora na nájem a jak se bojí, že skončí na ulici. Jak jí nový přítel utekl s penězi a ona zůstala sama.

„Mami… proč jsi mi to neřekla dřív?“

„Styděla jsem se,“ zašeptala.

Seděla jsem v autě a cítila směs vzteku a lítosti. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem ji potřebovala já – když mě ve škole šikanovali, když jsem dostala první menstruaci a nevěděla si rady… A ona nikde.

„Já ti pomůžu,“ řekla jsem nakonec. „Ale musíme si promluvit osobně.“

Domluvily jsme se na schůzce v kavárně kousek od jejího bytu. Když jsem ji uviděla – pohublou, s kruhy pod očima – sevřelo se mi srdce.

„Marti… já vím, že jsem nebyla dobrá máma,“ začala hned mezi dveřmi.

„To teď neřešme,“ přerušila jsem ji. „Řekni mi přesně, kolik potřebuješ a na co.“

Máma vytáhla pomačkaný papír s výpočtem nájmu a dluhů. Bylo to víc, než jsme s Petrem mohli dát bez toho, abychom ohrozili vlastní rodinu.

„Mami… tolik peněz prostě nemáme,“ řekla jsem upřímně. „Ale můžu ti pomoct najít práci nebo zařídit sociální dávky.“

Máma sklopila oči. „Já už nejsem mladá… Kdo mě vezme?“

„Někdo určitě,“ řekla jsem tvrději, než jsem chtěla. „Ale musíš taky něco udělat ty.“

Seděly jsme tam dlouho. Máma plakala a já jí držela ruku. Poprvé za mnoho let jsme spolu mluvily otevřeně – o všem, co nás bolelo.

Když jsem večer přišla domů, Petr mě objal beze slov. Anička spala a já seděla u její postýlky a přemýšlela: Co znamená být dobrou dcerou? Kde je hranice mezi pomocí a sebepoškozováním? A dokážu někdy mámě opravdu odpustit?

Možná mi poradíte vy: Co byste udělali na mém místě? Dá se minulost opravdu překonat?