Když víra zůstala poslední: Můj boj o manželství pod tlakem tchyně

„Jano, proč jsi zase koupila tu drahou kávu? Vždyť jsem ti říkala, že stačí obyčejná!“ ozvalo se z kuchyně. Stála jsem v předsíni, v ruce tašku s nákupem, a cítila, jak mi rudnou tváře. Tchyně, paní Věra, byla u nás už třetí měsíc. Původně měla zůstat jen na pár dní po operaci kyčle, ale nějak se to protáhlo. Můj muž Petr byl rád, že je jeho maminka v bezpečí a pod dohledem. Já jsem ale měla pocit, že se mi někdo nastěhoval do života a pomalu mě z něj vytlačuje.

„Mami, nech to být. Jana to myslí dobře,“ ozval se Petr, ale jeho hlas byl slabý, skoro omluvný. Věra jen mávla rukou a dál si mumlala něco o rozhazování peněz. Bylo mi do pláče. Vždycky jsem si představovala, že manželství bude o podpoře a lásce, ne o každodenním boji o místo u stolu.

Večer jsem seděla na balkoně, v ruce hrnek s čajem a v hlavě tisíc myšlenek. „Bože, proč právě já? Co mám dělat?“ šeptala jsem do tmy. Vzpomněla jsem si na babičku, která vždycky říkala: „Když nevíš kudy kam, modli se.“ Nikdy jsem nebyla extra věřící, ale v tu chvíli jsem neměla nikoho jiného než sebe a tichou prosbu k něčemu vyššímu.

Dny plynuly a napětí doma houstlo. Tchyně komentovala všechno – jak vařím, jak uklízím, dokonce i to, jak mluvím s Petrem. On se stáhl do sebe. Když jsem mu jednou večer řekla, že už to nezvládám, jen pokrčil rameny: „Vydrž to ještě chvíli. Máma je po operaci.“

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a slyšela za dveřmi kuchyně jejich rozhovor.

„Petře, ta tvoje Jana není pro tebe dost dobrá. Všiml sis, jak je poslední dobou protivná? Myslím, že bys měl přehodnotit svůj život.“

Zatajila jsem dech. Čekala jsem, že Petr řekne něco na mou obranu. Ale bylo ticho. Pak jen tiché: „Nevím, mami.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Odešla jsem do ložnice a poprvé v životě jsem se rozplakala tak, že mě bolelo celé tělo. Cítila jsem se sama jako nikdy předtím.

Další dny byly jako zlý sen. Přestala jsem jíst, nemohla jsem spát. V práci si všimli, že nejsem ve své kůži. Moje kamarádka Lenka mě vzala na kafe a já jí všechno řekla.

„Jani, musíš si stát za svým. Tohle není normální! Zkus si s Petrem promluvit na rovinu,“ radila mi.

Ale já měla strach. Strach, že přijdu o všechno – o domov, o manžela…

Jedné noci jsem už nevěděla kudy kam. Sedla jsem si na postel a začala se modlit. Ne za to, aby tchyně odešla nebo aby Petr prozřel. Modlila jsem se za sílu – abych vydržela a našla v sobě klid.

Ráno jsem vstala s novým odhodláním. Uvařila jsem snídani a když Petr přišel do kuchyně, podívala jsem se mu do očí.

„Petře, musíme si promluvit. Takhle už to dál nejde. Bolí mě to a mám pocit, že tě ztrácím.“

Chvíli mlčel. Pak si sedl ke stolu a poprvé za dlouhou dobu mě vzal za ruku.

„Já vím, Jani… Jenže máma…“

„Já chápu, že ji máš rád. Ale já tu taky žiju! Potřebuju vědět, že stojíš za mnou.“

Bylo to těžké. Plakali jsme oba. Nakonec jsme se domluvili – Petr promluví s mámou a najdou jí rehabilitační pobyt.

Nebyla to pohádka se šťastným koncem hned druhý den. Tchyně byla uražená a několik týdnů s námi skoro nemluvila. Ale já cítila úlevu – poprvé za dlouhou dobu jsem měla pocit, že mám zase svůj domov.

Začali jsme s Petrem chodit na procházky, povídali jsme si o všem možném i nemožném. Pomalu jsme znovu nacházeli cestu jeden k druhému.

Víra a modlitba mi nepřinesly zázrak přes noc. Ale daly mi sílu vydržet a najít odvahu říct nahlas to, co mě trápilo.

Někdy večer sedím na balkoně a přemýšlím: Kolik žen kolem mě prožívá něco podobného? Proč je tak těžké říct si o pomoc nebo postavit se za sebe? Možná právě proto je důležité o tom mluvit…