Proč nejsem dost dobrá? – Příběh rozbité rodiny v Brně
„Tohle už dál nejde, Lucie. Nejsi pro mě dost dobrá.“
Ta slova mi rezonují v hlavě už několik měsíců. Stojím v kuchyni našeho bytu na Lesné, ruce se mi třesou a břicho mám jako balón – za tři týdny mám rodit. Tomáš, můj muž, právě zabouchl dveře a já slyším jeho kroky na chodbě. Všechno je najednou ticho. Jen tikot hodin a moje srdce, které buší tak hlasitě, že mám pocit, že ho slyší i sousedi.
„Mami?“ ozve se z vedlejšího pokoje moje mladší sestra Jana, která u mě poslední dobou přespává, protože doma to má ještě horší než já. „Co se děje?“ ptá se opatrně. Snažím se usmát, ale místo toho se mi po tváři skutálí slza. „Nic, Jani. Jen jsem něco rozbila.“ Lžu jí do očí, protože jak jí mám vysvětlit, že se mi právě rozpadl celý život?
Tomáš byl vždycky ten silný, rozhodný. Když jsme se poznali na fakultě, připadala jsem si vedle něj jako někdo výjimečný. On byl ten, kdo mě vytáhl z maloměstské šedi a ukázal mi svět. Jenže poslední rok byl jiný. Práce ho pohltila, domů chodil pozdě a často bez nálady. Já jsem byla čím dál víc sama. A teď? Teď jsem sama úplně.
Sedím na posteli a v ruce žmoulám Tomášův svetr. Voní po jeho kolínské a mně se chce křičet. Proč nejsem dost dobrá? Proč odešel zrovna teď? Vždyť čekáme dítě! V hlavě mi běží tisíc otázek a žádná odpověď.
Druhý den ráno přijde máma. „Lucie, musíš být silná kvůli malému,“ říká a hladí mě po vlasech. Její ruce jsou drsné od práce na zahradě, ale její dotek je něžný. „Víš, že chlapi jsou někdy zbabělci,“ dodává tiše. Máma nikdy nemluvila o tátovi, který nás opustil, když mi bylo pět. Teď chápu proč.
Jana sedí u stolu a dívá se do prázdna. „Víš, že táta má novou rodinu?“ vyhrkne najednou. Máma zbledne a já cítím, jak se mezi námi rozprostírá ticho plné nevyřčených slov. „Proč nám to nikdy neřekl?“ ptám se tiše.
„Protože měl strach,“ odpoví máma a v očích jí vidím slzy. „Strach, že vás ztratí.“
Ten večer nemůžu spát. Přemýšlím o tom, jak se historie opakuje. Můj táta odešel od mámy, Tomáš odešel ode mě. Jsme snad v naší rodině prokleté? Nebo je to jen shoda okolností?
Týdny plynou pomalu. Každý den je boj – s úřady, s vlastními myšlenkami i s okolím. Lidé v domě si šeptají: „Chudák Lucie, zůstala sama těsně před porodem.“ Někteří mi nosí koláče a polévky, jiní se mi radši vyhýbají.
Jednoho dne mi volá Tomášova matka, paní Novotná. „Lucie, Tomáš je hlupák,“ říká bez obalu. „Ale já chci být u porodu s tebou, pokud budeš chtít.“ Rozpláču se do telefonu. Nikdy jsem ji neměla ráda – byla přísná a chladná – ale teď je jediná, kdo mi nabízí pomocnou ruku.
Porod je dlouhý a bolestivý. Když poprvé držím malého Matyáše v náručí, zaplaví mě vlna lásky i strachu zároveň. Co když to nezvládnu? Co když budu stejná jako máma – sama s dítětem a zlomeným srdcem?
První týdny jsou těžké. Matyáš pláče každou noc a já nevím, co dřív. Máma střídavě hlídá mě i sestru Janu, která mezitím utekla z domova úplně – její otec ji bil a máma to přehlížela. Jednou v noci sedíme s Janou na balkoně a ona šeptá: „Lucie, myslíš, že někdy budeme šťastné?“
Nevím. Opravdu nevím.
Jednoho dne potkám Tomáše na ulici. Vypadá unaveně a starší než dřív. „Lucie… promiň,“ začne nejistě. „Já… nezvládl jsem to.“
„Co jsi nezvládl?“ ptám se ostře.
„Být otcem… být manželem… být tím, koho potřebuješ.“
Dívám se na něj a poprvé necítím vztek ani smutek. Jen prázdno.
„Matyáš tě potřebuje,“ řeknu nakonec tiše.
Tomáš přikývne a slíbí, že se bude snažit být lepším otcem než byl ten můj.
Roky plynou a já se učím žít sama za sebe i za Matyáše. Někdy mám pocit, že jsem silnější než kdy dřív – jindy zase propadám zoufalství a ptám se sama sebe: Proč nejsem dost dobrá? Co jsem udělala špatně?
Ale pak vidím Matyášův úsměv nebo slyším Janu smát se v kuchyni a vím, že to všechno má smysl.
Možná nikdy nebudu dokonalá matka ani manželka – ale jsem tu pro své dítě i pro svou sestru.
A někdy si říkám: Je vůbec možné být někdy dost dobrý? Nebo je to jen iluze, kterou si vytváříme sami?
Co si myslíte vy? Je láska opravdu někdy dost? Nebo musíme nejdřív najít sílu sami v sobě?