Narozeniny bez pozvání: Příběh neviditelné matky

„Mami, prosím tě, nechoď tam dneska.“ Hlas mé dcery Aničky zněl tiše, skoro provinile. Stála ve dveřích svého pokoje, oči sklopené k podlaze, ruce nervózně svírala v pěst. Bylo jí právě patnáct a dnes měla narozeniny. Měla by být šťastná, ale místo toho mezi námi viselo napětí tak husté, že by se dalo krájet.

„Ale Aničko, vždyť jsem ti koupila dort a…“ začala jsem, ale ona mě přerušila.

„Tati to vadí. A jeho nové ženě taky. Prosím tě, mami, nechci žádné hádky.“

Zůstala jsem stát v předsíni našeho malého bytu na Jižním Městě a cítila, jak se mi hroutí svět. Všechno ve mně křičelo, že tam musím být – vždyť jsem její máma! Ale věděla jsem, že kdybych přišla na oslavu, kterou pořádal její otec Petr se svou novou ženou Lenkou, všechno by se zvrhlo v další scénu. A Anička by byla ta, kdo by nejvíc trpěl.

Když jsme se s Petrem před třemi lety rozvedli, nikdy mě nenapadlo, jak moc se všechno změní. Myslela jsem si, že zůstaneme aspoň trochu rodina kvůli Aničce. Ale Petr si rychle našel Lenu – mladší, energickou, vždy perfektně upravenou. A já? Já zůstala sama s hypotékou, dvěma pracemi a pocitem, že jsem selhala jako žena i matka.

První rok po rozvodu byl nejhorší. Anička byla zmatená a smutná, často plakala v noci do polštáře. Snažila jsem se jí být oporou, ale zároveň jsem musela zvládat práci v knihovně i brigádu v pekárně. Petr si ji bral na víkendy a začal ji brát na výlety do zahraničí – do Itálie, do Alp. Já jí mohla nabídnout maximálně procházku na Petřín nebo kino v Letňanech.

S Lenkou přišly nové pořádky. Anička měla u nich svůj pokoj, nový mobil a značkové oblečení. Začala mi vyprávět o tom, jak je u táty všechno jiné – klidnější, hezčí. Snažila jsem se nebrat si to osobně, ale někdy to bolelo tak moc, že jsem se musela zavřít v koupelně a potichu brečet.

Dnes ráno jsem vstala brzy a upekla Aničce její oblíbený čokoládový dort s malinami. Doufala jsem, že aspoň na chvíli přijde domů – třeba jen na snídani. Ale místo toho přišla ta věta: „Mami, prosím tě, nechoď tam dneska.“

Seděla jsem pak sama u kuchyňského stolu a dívala se na dort. Vzpomínala jsem na všechny ty roky předtím – jak jsme spolu pekly perníčky na Vánoce, jak jsme chodily na hřiště za domem nebo jak jsme si povídaly před spaním o jejích snech. Teď už mi skoro nic neříká. Když se jí ptám na školu nebo kamarády, odpovídá jednoslovně. Vím, že mě má ráda… ale mám pocit, že mi uniká mezi prsty.

Kolem poledne mi zavolala máma. „Tak co, jdeš na tu oslavu?“ ptala se s nadějí v hlase.

„Nejdu,“ odpověděla jsem tiše.

„To je hrozný! Vždyť jsi její matka! Nemůžeš si to nechat líbit!“ rozčilovala se.

„Mami, nechci dělat scénu před Aničkou…“

„Ale vždyť tě úplně vytlačili! To je normální? Petr si žije jako král a ty tady sedíš sama!“

Zavěsila jsem dřív, než bych začala brečet znovu. Máma nikdy nepochopila, proč se snažím být „ta rozumná“. Ale já už nemám sílu bojovat. Každý konflikt s Petrem znamená týdny napětí a Anička je pak ještě uzavřenější.

Odpoledne jsem šla ven – jen tak bloumat po Praze. Procházela jsem kolem dětského hřiště na Pankráci a pozorovala rodiče s dětmi. Některé maminky byly unavené jako já, jiné se smály a fotily své ratolesti na houpačce. Přemýšlela jsem o tom, kde jsem udělala chybu. Měla jsem víc bojovat? Měla jsem být přísnější? Nebo naopak mírnější?

K večeru mi přišla zpráva od Aničky: „Díky za dort, mami. Snad si ho dáme spolu zítra. Mám tě ráda.“

Seděla jsem dlouho v tichu a četla tu zprávu pořád dokola. Bylo to málo… ale zároveň všechno.

Večer mi volala Lenka. To bylo poprvé za celou dobu.

„Dobrý večer, Martino,“ začala opatrně. „Chtěla jsem vám jen říct… Anička dneska hodně mluvila o vás. Bylo jí líto, že jste tu nebyla.“

„Já vím,“ odpověděla jsem tiše.

„Možná bychom mohly příště udělat oslavu společně? Kvůli Aničce…“

Chvíli jsem mlčela. V hlavě mi běžely všechny ty hádky a křivdy z minulosti. Ale pak jsem si vzpomněla na Aniččin pohled dnes ráno.

„Dobře,“ řekla jsem nakonec. „Kvůli Aničce.“

Když jsem večer ležela v posteli a poslouchala ticho bytu, přemýšlela jsem: Je láska opravdu někdy dost? Nebo musíme občas ustoupit vlastní bolesti kvůli těm, které milujeme nejvíc?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za své místo v životě dítěte za každou cenu?