Když se svatba změní v noční můru: Příběh Lucie a Tomáše

„Tohle si nemůžeš vzít na sebe, Lucie! Vypadáš v tom jako… jako někdo úplně jiný!“ křičela na mě máma přes celou ložnici, zatímco jsem se zoufale snažila zapnout šaty, které jsem si vybrala už před půl rokem. Bylo sedm ráno a já už měla chuť utéct z vlastního svatebního dne. Slyšela jsem, jak dole v kuchyni teta Alena rozlévá slivovici a babička nadává na počasí. Venku lilo jako z konve a já měla pocit, že se mi celý svět hroutí pod rukama.

„Mami, prosím tě, nech mě být. Je to můj den!“ snažila jsem se udržet hlas klidný, ale slzy už mi stékaly po tvářích. Máma se na mě podívala tím svým pohledem, který říkal: ‚Já vím všechno nejlíp.‘

„Myslíš si, že tohle je jen tvůj den? Celá rodina se kvůli tobě sjela z půlky republiky! A ty si vezmeš Tomáše, i když víš, co si o něm myslím?“

Ztuhla jsem. To byla ta věta, které jsem se bála nejvíc. Máma nikdy Tomáše nepřijala. Prý je příliš tichý, příliš obyčejný, nemá žádné ambice. Ale já ho milovala právě pro tu jeho klidnou sílu a laskavost.

„Mami, já ho miluju. To by ti mělo stačit.“

„Láska nestačí! Uvidíš, jak skončíš. Jako já s tvým otcem.“

Ta slova mě bodla do srdce. Věděla jsem, jak moc je máma nešťastná. Otec nás opustil, když mi bylo deset. Od té doby se máma snažila řídit můj život tak, abych neudělala stejnou chybu jako ona.

Zatímco jsem se snažila uklidnit a upravit rozmazaný make-up, slyšela jsem Tomášův hlas z chodby: „Luci? Jsi v pořádku?“

Otevřela jsem dveře a on tam stál v obleku, nervózně si mnul ruce. „Co se děje?“ zeptal se tiše.

„Nic… jen nervy,“ zalhala jsem.

Tomáš mě objal a já na chvíli zapomněla na všechno kolem. Jenže pak přišla teta Alena s telefonem v ruce: „Lucie, volá ti Karel.“

Karel byl můj bývalý přítel. Nikdy jsme spolu oficiálně neskončili špatně, ale od té doby, co jsem začala chodit s Tomášem, jsme se neviděli. Proč mi volá zrovna dnes?

Vzala jsem telefon do ruky a odešla na chodbu. „Ahoj Karle?“

„Lucie… promiň, že volám dneska. Ale musím ti něco říct. Nemůžeš si ho vzít.“

Zamrazilo mě. „Cože? Proč?“

„Tomáš… není tím, za koho ho máš. Vím to jistě. Prosím tě, věř mi.“

„Karle, nech toho! Jen žárlíš!“ zavěsila jsem a cítila, jak se mi třesou ruce.

Vrátila jsem se do pokoje a snažila se tvářit normálně. Ale v hlavě mi vířily myšlenky. Co když má Karel pravdu? Co když Tomáš něco skrývá?

Obřad začal s půlhodinovým zpožděním, protože ženichova maminka nemohla najít kabelku a babička omdlela hned u vchodu do kostela. Déšť bubnoval na okna a hosté byli nervózní. Když jsme stáli před oddávajícím, Tomáš se na mě usmál tím svým klidným úsměvem a já si řekla: ‚Tohle je správné.‘

Ale pak přišla další rána. Když oddávající položil otázku: „Berete si zde přítomného Tomáše za svého muže?“ ozvalo se z lavic: „Ne! Lucie, nedělej to!“

Byl to Karel. Vtrhl do kostela promočený až na kost a všichni ztuhli.

„Karle! Okamžitě odejdi!“ křičela máma.

Ale Karel pokračoval: „Tomáš tě podvádí! Viděl jsem ho minulý týden s jinou!“

Všichni hosté začali šumět a já cítila, jak se mi podlamují kolena. Podívala jsem se na Tomáše. Jeho tvář byla bílá jako stěna.

„Je to pravda?“ zašeptala jsem.

Tomáš chvíli mlčel a pak sklopil oči: „Lucie… chtěl jsem ti to říct. Byla to chyba… byl jsem opilý…“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Máma mě chytila za ruku a šeptala: „Vidíš? Říkala jsem ti to.“

Rozběhla jsem se ven z kostela do deště. Slzy mi splývaly s kapkami vody a já nevěděla, kam jdu. Sedla jsem si na lavičku před hřbitovem a poprvé v životě jsem si připadala úplně sama.

Za chvíli ke mně přišla babička s deštníkem. „Lucinko… někdy je lepší poznat pravdu dřív než později,“ řekla tiše.

Seděla jsem tam dlouho a přemýšlela o všem – o mámě, o tátovi, o Tomášovi i o sobě. Celý život jsem dělala to, co ode mě ostatní čekali. Ale teď? Teď už nevím.

Když jsem se večer vrátila domů, svatební hostina byla v troskách. Hosté odcházeli po skupinkách a máma seděla u stolu s hlavou v dlaních.

Přišla ke mně teta Alena: „Lucie, jsi silná holka. Zvládneš to.“

Ale já si nebyla jistá vůbec ničím.

Dnes večer sedím u okna ve svém dětském pokoji a dívám se na prázdnou ulici zalitou deštěm. Přemýšlím: Je lepší žít v iluzi štěstí nebo čelit pravdě i za cenu bolesti? Co byste udělali vy na mém místě?