Šest let v cizím domě: Příběh ženy, která zapomněla na sebe

„Proč zase já? Proč vždycky já?“ šeptala jsem si v kuchyni, když jsem utírala rozlitý čaj z ubrusu, který babička zase převrhla. Bylo půl šesté ráno a v domě už panoval čilý ruch – babička volala na záchod, manžel Petr se chystal do práce a děti ještě spaly. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem jediná, kdo tu opravdu je.

„Jano, můžeš jí prosím pomoct? Zase to nestíhám,“ zavolal Petr z předsíně a ani nečekal na odpověď. Už dávno jsem si zvykla, že moje potřeby jsou až na posledním místě. Všichni spoléhali na to, že já to nějak zvládnu.

Když před šesti lety odjela moje tchyně Alena do Německa za prací, slíbila mi, že to bude jen na pár měsíců. „Jen co si něco vydělám, vrátím se a zase převezmu péči o maminku,“ říkala tehdy s úsměvem. Jenže měsíce se změnily v roky a já se stala neplacenou pečovatelkou v cizím domě.

Babička byla zpočátku milá, ale jak šel čas a její nemoc postupovala, stávalo se ze mě spíš služka než vnučka. „Jano, kde mám brýle? Jano, pojď mi utřít pusu! Jano, proč jsi mi nedala prášky?“ Její hlas mě pronásledoval i ve snech.

Petr byl pořád v práci. Když přišel domů, byl unavený a podrážděný. „Co jsi dneska dělala? Vždyť jsi doma,“ říkával často, když jsem si postěžovala na únavu. Nikdy nepochopil, že být doma neznamená mít volno.

Jednou večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních a slyšela jsem za sebou tiché kroky. „Mami, proč pláčeš?“ zeptala se mě dcera Anička. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už ani před dětmi nedokážu skrývat zoufalství.

„To nic, zlatíčko. Jen jsem unavená,“ zalhala jsem. Ale pravda byla jiná – cítila jsem se zrazená. Tchyně mi už měsíce nevolala a když napsala, bylo to jen proto, aby se zeptala na babiččin stav nebo poslala peníze na léky. Nikdy se nezeptala na mě.

Jednoho dne přišla pohlednice z Německa: „Janičko, doufám, že je všechno v pořádku. Maminka je v dobrých rukou. Děkuji ti za všechno! Alena.“ Ta slova mě bodla do srdce. V dobrých rukou… Ale co já? Kdo se stará o mě?

Začala jsem být podrážděná i na děti. „Nechte mě chvíli být! Musím udělat večeři a připravit léky!“ křičela jsem jednoho večera a pak jsem se rozbrečela nad hrncem polévky. Petr přišel do kuchyně a jen pokrčil rameny: „Musíš být silná.“

Jednou v noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o svém životě – o tom, jak jsem kdysi chtěla být učitelkou, jak jsem milovala procházky po Petříně a jak jsme s Petrem snili o cestování. Teď jsem byla uvězněná mezi čtyřmi stěnami a moje sny se rozplynuly jako pára nad hrncem.

Začala jsem si psát deník. Do něj jsem vylévala všechno – vztek, smutek i zoufalství. „Dneska mi babička řekla, že jsem neschopná. Petr mi vyčetl nepořádek v obýváku. Cítím se jako duch.“

Jednoho dne přišla sousedka paní Novotná na návštěvu. „Janičko, ty jsi nějaká pohublá… Kdy sis naposledy udělala radost?“ ptala se starostlivě.

„Já už ani nevím,“ přiznala jsem tiše.

„Musíš myslet i na sebe! Jinak tě to zničí,“ řekla pevně.

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté. Začala jsem přemýšlet – mám právo chtít víc? Mám právo chtít žít svůj život?

Jednoho večera jsem sebrala odvahu a promluvila si s Petrem.

„Petře, už to takhle dál nejde. Jsem unavená, cítím se sama a mám pocit, že mě nikdo nevidí.“

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Ale vždyť jsi to slíbila mámě…“

„Slíbila jsem to proto, že jsem věřila, že to bude na chvíli! Ale už je to šest let! Kdy přijde řada na mě?“ vykřikla jsem zoufale.

Petr jen pokrčil rameny a odešel do ložnice.

Další dny byly jako ve zlém snu. Babička byla čím dál slabší a já měla pocit, že umírám s ní. Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se do tmy.

„Mami?“ ozvala se Anička tiše.

„Ano?“

„Kdy zase půjdeme na výlet? Jako dřív…“

V tu chvíli mi došlo, že nejen já trpím tímhle životem. Trpí i moje děti.

Začala jsem hledat informace o pečovatelských službách. Zavolala jsem na obecní úřad a zjistila, že existuje možnost domácí péče. Když jsem to řekla Petrovi, rozčílil se: „To přece nemůžeme! Co by řekli lidi?“

Ale tentokrát jsem byla pevná: „Je mi jedno, co řeknou lidi. Chci zpátky svůj život.“

Tchyně mi napsala rozhořčený e-mail: „Jak můžeš takhle opustit rodinu? Já bych to nikdy neudělala!“ Ale já už věděla své.

Začali k nám docházet pečovatelé a já měla konečně čas na sebe i na děti. Začali jsme chodit na výlety a smát se spolu jako dřív.

Petr byl zpočátku odtažitý, ale postupně pochopil, že nejsem stroj ani služka.

Dnes už vím, že mám právo žít svůj život.

Někdy si ale kladu otázku: Proč je v Česku pořád samozřejmé, že žena musí všechno obětovat pro rodinu? A kdy konečně začneme myslet i na sebe?