Rozhodla jsem se chovat ke svému synovi a snaše tak, jak se oni chovají ke mně: Příběh o vzájemném respektu
„Mami, můžeš nám pohlídat Aničku v sobotu? Máme s Klárou domluvenou večeři s přáteli.“ Lukášův hlas zněl jako vždy samozřejmě, bez špetky vděku. Seděla jsem u kuchyňského stolu, ruce položené na ubrusu, a v hlavě mi vířily myšlenky. Kolikrát už jsem slyšela tuhle větu? Kolikrát jsem zrušila vlastní plány, abych jim vyhověla? A kolikrát mi za to opravdu poděkovali?
„Lukáši, víš, že mám v sobotu domluvenou návštěvu u tety Jany. Už jsem jí to slíbila před měsícem,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně. V telefonu zavládlo ticho. „Aha… no, tak to je škoda,“ řekl nakonec suše. Ani slovo o tom, že by to pochopil, ani náznak zájmu o mé potřeby.
Položila jsem telefon a zadívala se z okna na šedivý dvůr paneláku. V hlavě mi zněla slova mé zesnulé maminky: „Mileno, nesmíš se nechat využívat.“ Ale já jsem vždycky chtěla být tou nejlepší mámou. Jenže teď… teď už jsem byla unavená. Unavená z toho, že jsem pro ně byla samozřejmostí.
Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem pro Lukáše dělala první poslední. Když byl malý, byla jsem tu pro něj ve dne v noci. Když se rozvedl s první ženou, pomáhala jsem mu s vnoučaty i domácností. A když si vzal Kláru, doufala jsem, že mě přijme do rodiny. Ale ona mě vždycky držela od těla. Nikdy mě nepozvala na kávu jen tak, nikdy mi neřekla „děkuju“ bez toho, aby to znělo nuceně.
Jednou v létě jsme byli všichni na chalupě u Sázavy. Klára seděla na terase s mobilem v ruce a já vařila oběd pro osm lidí. Když jsem poprosila o pomoc, jen protočila oči: „Mileno, já fakt nemám čas.“ Lukáš se ani neotočil od grilu. Všichni brali jako samozřejmost, že já všechno zařídím.
Ale teď… teď už toho bylo dost.
Začala jsem si všímat, jak mě Lukáš a Klára berou jen jako služku. Nikdy se nezeptali, jak se mám. Nikdy mě nepozvali na výlet nebo do kina. Jen když něco potřebovali – hlídání, půjčku, radu – ozvali se. Jinak ticho.
Jednoho dne mi zavolala sousedka Alena: „Mileno, pojď s námi do divadla! Máme volný lístek.“ Chtěla jsem odmítnout – co kdyby mě zase Lukáš potřeboval? Ale pak jsem si řekla: Proč bych měla pořád čekat? Šla jsem. A bylo to nádherné! Smály jsme se, povídaly si… Cítila jsem se zase jako člověk.
Od té chvíle jsem začala říkat častěji „ne“. Když mi Klára napsala SMS: „Můžeš nám vyzvednout Aničku ze školky?“ odpověděla jsem: „Dnes nemůžu, mám domluvené setkání s kamarádkou.“ Odpověď nepřišla žádná.
Začaly se dít změny. Lukáš mi volal méně často. Klára mě přestala zvát na rodinné oslavy – prý „abych si odpočinula“. Vnoučata mi chyběla, ale zároveň jsem cítila úlevu. Najednou jsem měla čas na sebe – na knížky, procházky po Stromovce, na kávu s Alenou.
Jednoho večera mi Lukáš zavolal: „Mami, co se děje? Poslední dobou jsi nějaká jiná.“
Zhluboka jsem se nadechla: „Lukáši, už nejsem nejmladší. Potřebuju taky žít svůj život. Celé roky jsem tu byla jen pro vás a mám pocit, že si toho nikdo nevážil.“
Chvíli bylo ticho. Pak řekl: „Ale my tě máme rádi…“
„To možná ano,“ přerušila jsem ho jemně, „ale láska není jen o tom brát. Je i o tom dávat zpátky.“
Další dny byly zvláštní. Lukáš mi poslal zprávu: „Mami, nechceš jít s námi v neděli na výlet?“ Bylo to poprvé za mnoho let.
Na výletě bylo krásně. Anička mi podala ruku a Klára – poprvé – řekla: „Děkujeme, že jsi přišla.“ Možná to nebylo úplně upřímné, ale byl to začátek.
Doma večer jsem seděla u okna a přemýšlela: Proč je tak těžké říct si o respekt? Proč jsme my mámy často až poslední v řadě? Možná kdybychom častěji myslely i na sebe, naučily bychom naše děti vážit si nás víc.
Co myslíte vy? Máme právo říct „dost“ i svým nejbližším? Nebo je naše povinnost dávat a dávat až do posledního dechu?