Cizí hlas v cizím telefonu: Příběh zrady mezi nejbližšími

„Proč mi voláš zrovna teď? Vždyť víš, že může přijít každou chvíli!“ ozval se tlumený, nervózní hlas z reproduktoru. Ztuhla jsem. Ten hlas bych poznala kdekoliv – byl to můj manžel, Petr. Stála jsem u kuchyňského stolu v bytě své nejlepší kamarádky Lenky, v ruce její telefon, který mi podala s prosbou, abych jí přečetla zprávu od její mámy. Místo toho jsem nechtěně přijala hovor. A teď jsem slyšela něco, co mělo navždy změnit můj život.

„Neboj se, je ještě v práci. Ale už to takhle dál nevydržím, Petře. Musíme jí to říct,“ odpověděla Lenka tiše, skoro šeptem. V tu chvíli se mi podlomila kolena. Opřela jsem se o linku a snažila se popadnout dech. V hlavě mi vířily myšlenky: Jak dlouho? Proč? Co všechno byla lež?

Zavěsila jsem hovor a položila telefon na stůl. Lenka vyšla z koupelny s ručníkem na hlavě a úsměvem na rtech. Ten úsměv mi připadal najednou cizí, falešný. „Co je?“ zeptala se, když viděla můj výraz. „Lenko…“ začala jsem, ale hlas se mi zlomil. „Slyšela jsem vás. Tebe a Petra.“

V tu chvíli se jí změnil výraz v obličeji. Zbledla a ručník jí spadl na zem. „To není tak, jak si myslíš…“ začala koktat, ale já ji přerušila: „Jak dlouho?“

Následovalo ticho, které trvalo snad věčnost. Pak Lenka tiše řekla: „Půl roku.“

Půl roku. Šest měsíců lží, předstírání, společných večeří, kdy se oba tvářili jako moji nejbližší lidé na světě. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy Petr přišel domů pozdě s výmluvou na práci, na Lenčiny smutky a slzy kvůli rozvodu – nebo to byla jen maska?

„Proč?“ zašeptala jsem zlomeně. Lenka se rozplakala: „Byla jsem sama… a on taky… prostě se to stalo. Nechtěla jsem ti ublížit.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet, rozbít všechno kolem sebe. Místo toho jsem jen stála a cítila, jak se mi hroutí svět pod nohama.

Odešla jsem bez dalšího slova. Venku pršelo a já bloudila ulicemi Prahy bez cíle, promočená na kost. V hlavě mi běžely vzpomínky – první rande s Petrem v kavárně na Národní třídě, společné dovolené v Krkonoších, smích s Lenkou na kolejích během studií na Karlovce.

Doma bylo ticho. Petr seděl u stolu a četl noviny. Když mě uviděl, zvedl hlavu: „Co se stalo? Jsi celá mokrá.“

„Vím to,“ řekla jsem tiše.

Petr zbledl a noviny mu vypadly z ruky. „O čem mluvíš?“

„O tobě a Lence.“

Následovalo dlouhé ticho. Pak Petr sklopil hlavu: „Chtěl jsem ti to říct… nevěděl jsem jak.“

„A proč jsi to udělal?“ ptala jsem se zoufale.

„Byl jsem nešťastný… cítil jsem se přehlížený… s Lenkou jsme si rozuměli…“

„A co já? Co naše rodina?“

Petr mlčel. V tu chvíli jsem věděla, že už nic nebude jako dřív.

Následující týdny byly peklo. Máma mi volala každý večer: „Martino, musíš být silná! Kvůli sobě i dětem.“ Táta jen mlčky přikývl, když jsem mu vše řekla – nikdy neměl Petra rád.

V práci si kolegyně šeptaly za mými zády – v kanceláři na Smíchově se drby šíří rychleji než chřipka v lednu.

Lenka mi psala dlouhé zprávy plné omluv a výčitek svědomí. Jednou večer stála před mým bytem s kyticí růží: „Martino, prosím tě… odpusť mi.“

Zavřela jsem jí dveře před nosem.

Děti nechápaly, proč táta najednou nebydlí doma. Malý Honzík se ptal: „Mami, kdy přijde táta zpátky?“ A já nevěděla, co odpovědět.

Začala jsem chodit k psycholožce – paní doktorka Novotná byla trpělivá a laskavá: „Musíte si dovolit být smutná i naštvaná. Ale hlavně musíte myslet na sebe.“

Pomalu jsem se učila žít bez Petra i bez Lenky. Bylo to těžké – při každé procházce po nábřeží jsem čekala, že potkám jednoho z nich. Každý známý kout Prahy mi je připomínal.

Jednou večer mi přišla zpráva od Lenky: „Martino, čekám dítě… s Petrem.“

V tu chvíli jsem cítila směs vzteku, smutku i úlevy – aspoň už není cesty zpět.

Dnes už je to rok od té chvíle. Pořád to bolí, ale už vím, že dokážu žít dál. Mám nové přátele, našla jsem sílu ve svých dětech i sama v sobě.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Jak poznat, komu můžeme doopravdy věřit? A je možné někdy opravdu odpustit zradu od těch nejbližších?