Tíha nevyřčených slov: Útěk z domova a hledání odpuštění

„Proč jsi mi to nikdy neřekla, mami?“ křičela jsem do ticha našeho bytu, zatímco máma stála u dveří s rukama v bok a v očích jí hořela zloba. „Protože jsi nikdy neposlouchala!“ odpověděla mi ostře. V tu chvíli jsem věděla, že už to dál nevydržím. Bylo to ráno po mé maturitě, kdy jsem místo radosti cítila jen úzkost a tíhu nevyřčených slov, která mezi námi visela jako hustá mlha.

Vzala jsem si batoh, pár věcí a odešla. Za sebou jsem nechala nejen matku, která mě bombardovala výčitkami a zprávami plnými hněvu, ale i svého mladšího bratra Tomáše. Tomáš byl nemocný – od dětství trpěl epilepsií a já byla vždycky ta, kdo ho chránil před světem i před matčinou náladovostí. Jenže teď jsem už nemohla chránit ani sebe.

První noc jsem spala u kamarádky Jitky na Žižkově. „Neboj, všechno se spraví,“ šeptala mi, když jsem se třásla pod dekou. Ale já věděla, že nic nebude jako dřív. Máma mi psala jednu zprávu za druhou: „Jak jsi mohla Tomáše opustit? Jsi sobecká! Nikdy ti to neodpustím!“ Každé slovo mě bodalo do srdce.

Začala jsem pracovat v kavárně na Vinohradech. Bylo mi devatenáct a poprvé v životě jsem byla sama za sebe. Každý den jsem si opakovala, že musím vydržet – kvůli sobě i kvůli Tomášovi. Ale v noci mě budily noční můry: viděla jsem mámu, jak křičí, Tomáše, jak se svíjí na zemi, a sebe, jak utíkám a nemůžu se zastavit.

Jednou večer přišla Jitka domů a našla mě sedět na podlaze s mobilem v ruce. „Zase ti psala?“ zeptala se tiše. Přikývla jsem. „Neměla bych tam zajít? Aspoň za Tomášem?“ „Možná jo,“ řekla Jitka. „Ale jen pokud to zvládneš.“

Dva týdny jsem sbírala odvahu. Nakonec jsem se vydala do našeho paneláku na Proseku. Máma otevřela dveře a tvářila se, jako bych byla cizí. „Co chceš?“ vyštěkla. „Chci vidět Tomáše.“

Tomáš seděl v pokoji u počítače. Když mě uviděl, rozsvítil se mu obličej. „Lucko! Kde jsi byla?“ Objali jsme se a já cítila, jak se mi do očí derou slzy. „Promiň, že jsem tě tu nechala,“ šeptala jsem mu do vlasů.

Máma stála ve dveřích a sledovala nás s kamenným výrazem. „Měla bys odejít,“ řekla nakonec. „Tomáš tě nepotřebuje.“

Cestou zpátky jsem brečela v tramvaji číslo 9 mezi cizími lidmi. Připadala jsem si jako nejhorší člověk na světě – zradila jsem bratra i sebe.

Další týdny byly jako v mlze. Pracovala jsem, šetřila peníze a občas potají volala Tomášovi. Vyprávěl mi o škole, o tom, jak se mu stýská po společných večerech s pohádkami a čajem. Máma mu zakazovala se mnou mluvit, ale on vždycky našel způsob.

Jednoho dne mi zavolal: „Lucko, mám záchvaty častěji než dřív. Máma je pořád naštvaná.“ V tu chvíli jsem věděla, že musím něco udělat.

Zašla jsem za školní psycholožkou z gymplu, paní Novotnou. Vyslechla mě a řekla: „Někdy je potřeba chránit i sebe. Ale možná byste si s mámou měly promluvit – opravdu promluvit.“

Po týdnech váhání jsem mámě napsala dopis. Odpověděla až po třech dnech: „Přijď.“

Seděly jsme naproti sobě v kuchyni, kde to vonělo po kávě a starých vzpomínkách. „Proč jsi na mě byla vždycky tak zlá?“ zeptala jsem se tiše.

Máma dlouho mlčela. Pak řekla: „Byla jsem unavená. Táta nás opustil, Tomáš byl nemocný… Neuměla jsem to zvládnout.“ Poprvé v životě jsem ji viděla plakat.

„Já taky ne,“ přiznala jsem.

Od té chvíle jsme začaly pomalu stavět mosty přes propast mezi námi. Nebylo to snadné – někdy jsme se pohádaly, jindy mlčely celé týdny. Ale kvůli Tomášovi jsme se snažily.

Dnes je mi pětadvacet a bydlím s přítelem Petrem v malém bytě na Letné. S mámou si občas voláme, s Tomášem chodíme na procházky do Stromovky. Vím, že některé rány se nikdy úplně nezahojí – ale naučila jsem se odpouštět sobě i druhým.

Někdy si večer lehnu do postele a přemýšlím: Co by bylo, kdybych tenkrát neutekla? Byla bych šťastnější? Nebo bych se ztratila sama v sobě? Možná je nejdůležitější najít odvahu říct nahlas to, co nás bolí – dřív než bude pozdě.

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec rodině odpustit všechno?