Dárek, který mě málem zničil: Příběh o rodině, loajalitě a hranicích oběti
„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem do telefonu, když mi mezi řečí oznámila, že Lucie s Martinem by rádi dostali můj byt jako svatební dar. Stála jsem v kuchyni svého malého panelákového bytu na Jižním Městě, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. „Vždyť víš, jak dlouho jsem na něj šetřila. Sama jsi mi pomáhala s první zálohou!“
Maminka mlčela. Slyšela jsem jen její tiché povzdechnutí a šustění novin v pozadí. „Já vím, Janičko,“ řekla nakonec tiše. „Ale Lucie je těhotná a Martin má teď v práci těžké období. Mysleli jsme, že bys jim mohla pomoct. Vždyť jsi sama…“
To slovo mě bodlo do srdce. Sama. Jako by to byla moje vina, že jsem ve třiceti dvou letech bez partnera a dětí. Jako by to znamenalo, že mám méně práva na svůj vlastní domov.
Zavěsila jsem a zůstala stát u okna. Venku pršelo, kapky stékaly po skle a rozmazávaly světla lamp. V hlavě mi běžely vzpomínky: jak jsem po škole pracovala na dvě směny v kavárně i v knihovně, jak jsem si odříkala dovolené, jak jsem si místo nových bot kupovala levné rohlíky. Všechno proto, abych si jednou mohla říct: tohle je moje.
Za pár dní přišel Martin osobně. Seděl naproti mně u stolu, nervózně si pohrával s hrníčkem. „Jani,“ začal opatrně, „já vím, že je to hodně. Ale Lucie je teď hodně citlivá a… prostě bychom byli rádi, kdybys nám pomohla.“
„Pomohla?“ přerušila jsem ho ostřeji, než jsem chtěla. „Martine, já vám pomáhám pořád! Hlídám vám psa, když jedete na víkend pryč, půjčila jsem vám peníze na auto… Ale tohle? To je můj domov!“
Martin sklopil oči. „Já vím. Ale Lucie říká, že když jsi sama…“
„Přestaňte mi to pořád opakovat!“ vykřikla jsem. „To, že nemám rodinu, neznamená, že nemám právo na svůj život!“
Když odešel, rozbrečela jsem se. Byla jsem rozpolcená mezi láskou k bratrovi a pocitem zrady. Proč mám být já ta, která se vždycky musí obětovat? Proč je moje hodnota měřená tím, co můžu dát ostatním?
Další dny byly plné napětí. Maminka mi volala skoro každý večer. „Janičko, prosím tě, nebuď tak tvrdá. Lucie je teď opravdu ve stresu.“
„A co já?“ zeptala jsem se jednou tiše. „Myslí někdo na to, jak se cítím já?“
Maminka mlčela.
Jednoho večera mi Lucie napsala zprávu: „Myslela jsem si, že jsi lepší sestra. Martin by pro tebe udělal první poslední.“
Zírala jsem na displej a cítila směs vzteku a smutku. Martin by pro mě udělal první poslední? Kde byl, když jsem ležela s angínou a potřebovala nakoupit? Kde byl, když mi zemřel táta a já brečela do polštáře? Vždycky byl s Lucií.
Začala jsem se vyhýbat rodinným setkáním. Na Vánoce jsem poprvé zůstala doma sama. Maminka mi poslala balíček s cukrovím a dopisem: „Janičko, rodina je to nejdůležitější.“
Ale co když rodina znamená jen brát a nikdy nedávat zpátky?
Jednoho dne mi zazvonil telefon – tentokrát to byl tatínkův starý kamarád pan Novák. „Jano,“ řekl vážně, „tvůj táta by byl na tebe pyšný. Vždycky říkal, že jsi silná holka.“
Ta slova mě zahřála u srdce víc než všechny prosby a výčitky dohromady.
Po pár týdnech se situace uklidnila. Martin s Lucií si našli podnájem v Modřanech a přestali se mnou mluvit. Maminka za mnou občas přijde na kávu – už neprosí, jen mlčky sedí a dívá se z okna.
Občas přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem být větší sestra a dát jim všechno? Nebo mám právo chránit to málo, co mám?
A tak tu sedím ve svém bytě a ptám se vás: Kde končí rodinná oběť a začíná ztráta sebe sama? Co byste udělali vy na mém místě?