Srdce na hraně: Příběh jedné matky a tří dětí

„Paní Novotná, musíme si promluvit vážně,“ řekl doktor Veselý a jeho hlas zněl tvrději než obvykle. Seděla jsem na nemocniční posteli, ruce sevřené v klíně, a snažila se nebrečet. Vedle mě stál Petr, můj muž, bledý jako stěna. „Vaše srdce je slabé. Těhotenství s trojčaty je pro vás extrémně rizikové. Doporučujeme selektivní redukci – jedno dítě…“ Zarazil se, jako by hledal jemnější slova, ale já už věděla, co chce říct. Jedno z mých dětí má zemřít, aby ostatní – a možná i já – přežili.

„Ne,“ vydechla jsem. „To nemůžu udělat. Jsou to moje děti.“

Petr mě vzal za ruku. „Jani, musíme to promyslet. Nejde jen o děti, ale i o tebe.“

V hlavě mi vířily myšlenky. Vzpomněla jsem si na maminku, která mě vychovávala sama poté, co táta odešel. Vždycky říkala: „Nikdy se nevzdávej, i když to bolí.“ Ale co když teď moje tvrdohlavost zabije nejen mě, ale i naše děti?

Dny plynuly v mlze strachu a nejistoty. Každý ultrazvuk byl jako soud – tři malá srdíčka tloukla v rytmu mého vlastního, které se každým týdnem zadýchávalo víc a víc. Petr byl neustále u mě, ale cítila jsem, jak mezi námi roste napětí. Jednou večer, když jsem ležela na gauči a snažila se dýchat zhluboka, přišel ke mně a šeptal: „Jani, bojím se o tebe. Co když tě ztratím?“

„A co když ztratím některé z nich?“ odpověděla jsem tiše.

Začali jsme se hádat častěji. Petr chtěl poslouchat lékaře, já jsem byla rozhodnutá jít proti nim. Moje sestra Lenka mi volala každý den: „Jsi blázen! Mysli na Matýska!“ – našeho čtyřletého syna, který už teď nechápal, proč maminka pořád leží v nemocnici.

Jednoho dne mě navštívila maminka. Seděla u mé postele a hladila mě po vlasech jako kdysi. „Janičko,“ řekla tiše, „někdy je odvaha i v tom přijmout pomoc a udělat těžké rozhodnutí.“

Ale já už byla rozhodnutá. Každý večer jsem hladila břicho a šeptala svým dětem pohádky. Prosila jsem je i Boha, aby vydržely.

V osmadvacátém týdnu těhotenství se to stalo. V noci jsem se probudila s bolestí na hrudi a nemohla dýchat. Petr zavolal sanitku. V nemocnici mě okamžitě připravili na císařský řez. Slyšela jsem jen útržky slov: „tachykardie… selhání… musíme jednat rychle…“

Probudila jsem se na JIPce, napojená na přístroje. První otázka byla: „Moje děti?“

Petr seděl vedle mě a plakal. „Žijí,“ zašeptal. „Všechny tři jsou v inkubátoru.“

Byly maličké – Anička měla jen kilo, dvojčata Tomášek a Eliška ještě méně. Lékaři byli skeptičtí: „První týdny budou rozhodující.“

Následovaly týdny strachu a naděje. Každý den jsem seděla u inkubátorů a zpívala jim ukolébavky přes sklo. Matýsek doma kreslil obrázky pro sourozence a ptal se: „Kdy už přijdou domů?“

Jednoho dne přišla doktorka Malá s úsměvem: „Vaše děti jsou bojovníci po mamince.“ Pomalu sílily, každý gram byl vítězství.

Ale moje srdce bylo slabší než kdy dřív. Lékaři mi řekli, že další těhotenství by bylo smrtelné riziko. Musela jsem se smířit s tím, že už nikdy nebudu mít další dítě.

Když jsme si konečně odváželi Aničku, Tomáška a Elišku domů, Petr mě objal a zašeptal: „Děkuju ti.“ Ale já věděla, že naše rodina už nikdy nebude stejná.

Dnes sedím u postýlek svých dětí a přemýšlím: Udělala bych to znovu? Stálo to za tu bolest a strach? Nebo jsem byla jen sobecká? Co byste udělali vy na mém místě?