Když učitelé neslyší: Příběh otce, syna a jedné školní lavice

„Matěji! Vstávej, přestaň předstírat a piš ten diktát!“ ozýval se hlas paní učitelky Novotné přes celou třídu. Seděl jsem v ředitelně, ruce sevřené v pěst, když mi tohle vyprávěla školní psycholožka. V hlavě mi běžely obrazy mého syna, jak sedí shrbený v lavici, bledý a s potem na čele. Vždycky jsem ho učil: „Když cítíš, že se ti dělá špatně, řekni to nahlas a sedni si na zem. Nikdy se nestyď.“ Ale tentokrát to neudělal. Proč?

Když mi ze školy zavolali, že mám přijet, protože Matěj omdlel a praštil se do hlavy o topení, srdce mi bušilo až v krku. V autě jsem si v duchu opakoval všechny možné scénáře. Co když je to vážné? Co když jsem něco zanedbal? Když jsem dorazil do školy, čekala mě tam zdravotnice s ledovým obkladem a Matěj seděl na židli, oči zarudlé od slz. „Tati… já jsem říkal paní učitelce, že je mi špatně… ale ona mi nevěřila,“ šeptal.

Vzpomněl jsem si na všechny ty večery, kdy jsme spolu doma trénovali: „Matěji, když se ti začne motat hlava, okamžitě si sedni na zem. Nečekej na svolení.“ On vždycky kýval a sliboval: „Neboj, tati.“ Ale teď tu seděl s boulí na hlavě a já cítil směs vzteku a bezmoci.

V ředitelně seděla paní Novotná naproti mně, ruce složené v klíně. „Pane Dvořáku, Matěj poslední dobou často vyrušuje. Dneska jsem si myslela, že jenom zdržuje od práce.“ Její hlas byl klidný, skoro až lhostejný. „On vám říkal, že je mu špatně?“ zeptal jsem se. „Ano, ale děti to často říkají, když se jim nechce pracovat…“

V tu chvíli jsem měl chuť křičet. „Paní učitelko, můj syn má zdravotní problémy! Má sklony k omdlévání! Proč jste ho nenechala sednout?“ Ona jen pokrčila rameny: „Nemůžeme každému dítěti věřit všechno.“

Matěj seděl vedle mě a třásl se. „Já jsem fakt říkal…“ šeptal znovu. Pohladil jsem ho po vlasech. „Neboj, už jsi v bezpečí.“

Po návratu domů jsme spolu mlčky seděli u stolu. Manželka Jana přišla z práce a když viděla Matěje s obvazem na hlavě, rozplakala se. „Co se stalo?“ ptala se zoufale. Vysvětlil jsem jí všechno a ona jen kroutila hlavou: „Tohle není poprvé. Už minule si stěžoval, že mu paní učitelka nevěří.“

Ten večer jsme dlouho nemohli usnout. Přemýšlel jsem o tom, jak je možné, že ve škole – místě, kde mají být děti v bezpečí – někdo ignoruje jejich prosby o pomoc. Vzpomněl jsem si na svůj vlastní strach z dětství, kdy jsem měl pocit, že dospělí mě nikdy neposlouchají.

Druhý den ráno jsem šel do školy znovu. Tentokrát jsem chtěl mluvit přímo s paní Novotnou i s ředitelem. Vešel jsem do třídy právě ve chvíli, kdy Matěj seděl shrbený nad sešitem a ostatní děti šeptaly: „To je ten simulant…“ Zastavil jsem se u dveří a hlasem, který se mi třásl vztekem i strachem, jsem řekl: „Můžeme si promluvit?“

Ředitel nás pozval do své kanceláře. „Pane Dvořáku,“ začal opatrně, „chápeme vaše obavy…“ Nenechal jsem ho domluvit: „Nejde jen o mého syna! Kolik dalších dětí tady musí omdlít nebo být poníženo před třídou, než jim začnete věřit?“

Paní Novotná se bránila: „Já mám třicet dětí ve třídě! Nemůžu každému věřit na slovo.“ Podíval jsem se jí do očí: „Ale co když jednou někdo opravdu potřebuje pomoc? Co když příště půjde o život?“

V místnosti zavládlo ticho. Ředitel si povzdechl: „Musíme nastavit jasná pravidla pro podobné situace.“

Cestou domů Matěj mlčel. Držel mě za ruku pevněji než obvykle. Doma jsme si spolu sedli na gauč a já mu slíbil: „Už nikdy tě nenechám v tom samotného.“

Od té doby jsme spolu s dalšími rodiči začali tlačit na školu, aby proškolila učitele v první pomoci a empatii k dětem s chronickými potížemi. Někteří rodiče byli vděční, jiní kroutili hlavou: „Za nás by si to děti nedovolily…“ Ale já věděl své.

Někdy večer přemýšlím: Kolik dětí ještě musí zažít ponížení nebo bolest jen proto, že dospělí nevěří jejich slovům? A kolik z nás rodičů má odvahu postavit se za své děti i proti autoritám?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že dnešní školy opravdu naslouchají dětem?