Když láska bolí: Příběh o jídle, strachu a naději

„Petr, už zase jsi schoval ty koblihy do šuplíku? Myslíš, že je nenajdu?“ Alena stála ve dveřích kuchyně s rukama v bok a já cítil, jak mi rudnou tváře. Bylo ráno, venku pršelo a já měl v hlavě jedinou myšlenku: jak se vyhnout dalšímu trapnému rozhovoru o našem jídle. Jenže tentokrát to bylo jiné. Tentokrát už nešlo jen o hádku kvůli sladkostem.

Před týdnem jsme seděli v ordinaci doktora Novotného. „Pane a paní Novákovi, pokud něco neuděláte, za rok tu jeden z vás nemusí být. Vaše výsledky jsou alarmující. Obezita, vysoký tlak, cukrovka na spadnutí…“ Jeho slova mi zněla v hlavě jako ozvěna. Alena se rozplakala ještě v čekárně. Já jsem mlčel. Vždycky jsem byl ten silný, co všechno zvládne. Ale tentokrát jsem měl strach.

Naše láska začala na střední škole. Byli jsme ti dva, co si vždycky dali smažák v bufetu a pak šli na zmrzlinu. Po svatbě jsme si pořídili malý byt v paneláku na Jižním Městě a každý večer jsme si dělali radost – pizza, hranolky, pivo, sladkosti. Bylo to naše štěstí i prokletí.

Po doktorově varování jsme se pokusili změnit jídelníček. První týden byl peklo. Alena byla podrážděná, já protivný. „Proč to děláme? Stejně to nevydržíme,“ brečela jednou večer u stolu nad talířem suchého kuřete. „Děláme to proto, abychom tu byli jeden pro druhého,“ odpověděl jsem tiše. Ale sám jsem tomu moc nevěřil.

Začali jsme chodit na procházky do Krčského lesa. Prvních pár dní jsme sotva ušli kilometr bez zadýchání. Lidi na nás koukali, jako bychom byli atrakce. Jednou nás dokonce nějaký kluk vyfotil na mobil a smál se s kamarády. Alena se rozplakala a chtěla to vzdát. „Už nikdy nikam nejdu,“ křičela doma a bouchla dveřmi od ložnice.

V práci jsem byl terčem posměchu. Kolega Honza mi jednou položil na stůl koblihu: „Hele, Petr, nechceš si dát? Vždyť už jsi stejně ztracený případ.“ Ten den jsem poprvé odmítl sladké a místo toho jsem šel na oběd do zdravé jídelny. Chutnalo to hrozně, ale měl jsem pocit, že jsem aspoň něco dokázal.

Doma jsme začali vařit spolu. Zkoušeli jsme nové recepty – zeleninové polévky, pečené ryby, saláty. Alena byla překvapená, že jí to vlastně chutná. „Víš, možná to není tak špatné,“ usmála se jednou večer a já měl pocit, že poprvé po dlouhé době vidím její opravdový úsměv.

Nejtěžší byly rodinné oslavy. Moje máma vždycky připravila řízky a bramborový salát s majonézou. „Co to s váma je? To jste se zbláznili?“ smála se babička, když jsme odmítli dort. „Chceme být zdraví,“ odpověděla Alena pevně a já byl na ni pyšný.

Po třech měsících jsme šli znovu k doktorovi. „No páni! To jste vážně vy?“ smál se doktor Novotný a ukazoval nám výsledky krevních testů. Poprvé po letech jsme slyšeli slovo „zlepšení“. Doma jsme si otevřeli nealkoholické pivo a slavili malým tancem v obýváku.

Ale nebylo to jen o jídle. Museli jsme si vyříkat spoustu věcí – proč jsme vlastně jedli tolik? Co nám chybělo? Alena mi jednou řekla: „Já jsem vždycky měla pocit, že jídlo je jediná věc, která mě nikdy nezradí.“ A já jí rozuměl víc než kdy dřív.

Za rok jsme dohromady zhubli přes 150 kilo. Lidi v okolí nás nepoznávali. Někteří záviděli, jiní nás obdivovali. Ale nejdůležitější bylo, že jsme zase našli cestu k sobě.

Jednoho večera jsme seděli na balkoně a dívali se na západ slunce nad Prahou. „Myslíš, že už to zvládneme navždy?“ zeptala se Alena tiše.

Podíval jsem se jí do očí a řekl: „Nevím. Ale vím jistě, že teď už nikdy nebudeme bojovat sami.“

A tak se ptám i vás: Co je pro vás silnější než chuť na sladké? A kdy jste naposledy bojovali za něco opravdu důležitého?