Památník matky: Tajemství za zamčenými dveřmi

„Kataríno, počkej!“ ozvalo se za mnou, když jsem už chtěla zabouchnout dveře bytu. Otočila jsem se a spatřila paní Novotnou, sousedku z druhého patra, jak spěchá po schodech. V ruce držela starý sešit s květovanými deskami. „Tohle ti mám dát. Tvoje maminka mě o to prosila, kdyby ses někdy vrátila.“

Vzala jsem památník do ruky. Prsty se mi třásly. Bylo to poprvé od pohřbu, co jsem vkročila do bytu na třetím patře staré poznaňské činžovní vily. Všechno tu bylo přesně tak, jak to máma nechala: na stole zůstala nedopitá sklenička čaje, v kuchyni ležela otevřená kniha křížovek, v předsíni visel její kabát. Vzduch byl těžký, prosycený zatuchlinou a prachem, jako by se tu zastavil čas.

Zavřela jsem za sebou dveře a opatrně položila památník na stůl. Dlouho jsem jen seděla a dívala se na něj. V hlavě mi vířily vzpomínky: poslední hádka s mámou, výčitky, které jsme si nikdy neodpustily, a ticho, které mezi námi zůstalo viset až do její smrti. Proč mi něco nechala? Co v tom sešitě je?

Nakonec jsem otevřela první stránku. Písmo bylo úhledné, známé – její rukopis. „Kataríno, pokud tohle čteš, znamená to, že už tu nejsem. Vím, že jsme si neřekly všechno. Možná je čas, abys znala pravdu.“

Srdce mi bušilo až v krku. Listovala jsem stránkami a četla útržky z jejího života: o dětství v poválečné Ostravě, o tom, jak poznala mého otce na studentské koleji v Brně, o jejich prvních letech v Poznani. Ale pak přišla kapitola, která mi vyrazila dech.

„Nikdy jsem ti neřekla pravdu o tvém otci,“ psala máma. „Nebyl to Petr Novák, jak sis celý život myslela. Tvým skutečným otcem je někdo jiný…“

Zírala jsem na řádky a nemohla uvěřit vlastním očím. Vždyť Petr byl ten, kdo mě vychoval! Ale máma pokračovala: „Byla jsem mladá a udělala chybu. Tvůj skutečný otec byl můj dávný přítel z gymnázia – Tomáš Dvořák. Nikdy jsem mu neřekla, že jsi jeho dcera.“

Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se po bytě. Všechno najednou dávalo jiný smysl: proč byl Petr tak odtažitý, proč mezi ním a mnou nikdy nebylo opravdové pouto. Proč máma tolik plakala v noci, když si myslela, že spím.

V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře. Lekla jsem se – kdo by teď mohl přijít? Otevřela jsem a spatřila paní Novotnou.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se opatrně.

„Já… našla jsem něco v mámině deníku,“ vypravila jsem ze sebe.

Paní Novotná si povzdechla. „Tvoje maminka byla hodná žena. Ale měla svá tajemství.“

„Vy jste o tom věděla?“

Sousedka zaváhala. „Tušila jsem. Občas si s vaší maminkou povídaly dlouho do noci… Bylo jí líto, že jste se pohádaly.“

Zavřela jsem dveře a znovu usedla ke stolu. Listovala jsem dál – máma popisovala své výčitky svědomí, strach z toho, že mě ztratí, i to, jak moc mě milovala navzdory všemu.

„Chtěla bych ti říct pravdu do očí,“ psala na poslední stránce. „Ale bála jsem se tvého hněvu. Snad mi jednou odpustíš.“

Slzy mi tekly po tvářích. Vzpomněla jsem si na všechny chvíle, kdy jsme spolu seděly u stolu a mlčely – každá ponořená do svých myšlenek. Kolik toho jsme si nikdy neřekly?

Druhý den ráno jsem se rozhodla najít Tomáše Dvořáka. Našla jsem jeho adresu v máminých starých dopisech – bydlel stále v Brně. Napsala jsem mu stručný dopis: „Jsem dcera Jany Veselé. Potřebuju s vámi mluvit.“

Odpověď přišla za týden: „Přijeďte kdykoliv.“

Cesta vlakem do Brna byla nekonečná. Hlavou mi běžely otázky: Co mu řeknu? Jak zareaguje? Bude mě chtít poznat?

Tomáš byl starší muž s laskavýma očima. Když jsem mu ukázala mámin deník, dlouho mlčel.

„Já… netušil jsem,“ řekl nakonec tiše.

Seděli jsme spolu celé odpoledne a povídali si o mámě – o tom, jaká byla dřív, co ji těšilo i trápilo. Najednou jsem měla pocit, že ji znám víc než kdy dřív.

Když jsem se vracela zpět do Poznaně, cítila jsem zvláštní klid i smutek zároveň. Máma mi vzala možnost znát pravdu dřív – ale dala mi šanci začít znovu.

Doma jsem seděla u stolu s jejím památníkem v ruce a přemýšlela: Kolik tajemství ještě skrývají naši nejbližší? A dokážeme jim někdy opravdu odpustit?