Památník mezi prachem: Návrat do bytu po mamince

„Proč jsi mi nikdy neřekla pravdu?“ šeptám do ticha, když se opírám o těžké dveře bytu na třetím patře staré brněnské činžovní vily. V nose mě pálí zatuchlý vzduch, smíšený s vůní levandulových sáčků, které maminka vždycky schovávala do skříní. Je to poprvé, co jsem tu od pohřbu – pět měsíců jsem sbírala odvahu vrátit se na místo, kde všechno zůstalo přesně tak, jak to opustila. Na stole v kuchyni stojí hrnek s okoralou čajovou skvrnou, v předsíni visí její kabát, jako by měla každou chvíli přijít domů.

Z myšlenek mě vytrhne zaklepání. Otevřu dveře a spatřím paní Novotnou, sousedku z vedlejšího bytu. V ruce drží starý sešit s vybledlými deskami. „Káťo, tvoje maminka mě prosila, abych ti to dala, kdyby ses někdy vrátila,“ podává mi ho s vážným výrazem. „Říkala, že je to důležité.“

Zavřu za ní dveře a usedám na pohovku. Dlaně se mi třesou, když otvírám první stránku. Je tam datum: 12. května 1995. „Dnes jsem zjistila, že čekám dítě. Bojím se, ale zároveň cítím naději.“

Zalapám po dechu. Nikdy jsem nevěděla, že máma psala deník. Listuji dál a čtu o svém dětství – o tom, jak mě vodila do Lužánek krmit holuby, jak jsme spolu pekly bábovku a smály se u starých českých pohádek. Ale pak přichází zápisy plné bolesti: „Dnes jsme se s Karlem zase pohádali. Nechci, aby to Katka slyšela.“

Vzpomínky na otcovy výbuchy vzteku mě bodají do srdce. Vždycky jsem si myslela, že máma byla slabá, že nedokázala odejít. Ale v jejích slovech cítím strach i lásku – a najednou jí rozumím víc než kdy dřív.

Telefon mi vibruje v kapse. Volá sestra Petra. „Jsi tam?“ ptá se tiše. „Našla jsi něco?“

„Máma psala deník,“ odpovídám rozechvěle. „Je tam všechno… i to, co jsme nikdy nevěděly.“

Petra mlčí. Vím, že i ona nese v sobě křivdy z dětství – nikdy jsme si o tom nedokázaly pořádně promluvit.

Večer sedím u kuchyňského stolu a čtu dál. Zápisy jsou čím dál temnější: „Karel přišel domů opilý. Křičel na mě i na Katku. Schovala jsem ji do ložnice a zamkla dveře.“

Slzy mi stékají po tváři. Najednou chápu, proč máma nikdy nechtěla mluvit o minulosti. Byla to její obrana – chránila nás před bolestí, kterou sama nedokázala unést.

V noci nemůžu spát. Procházím bytem a dotýkám se věcí, které tu zůstaly: mámina oblíbená šála, fotografie z dovolené na Šumavě, starý porcelán po babičce. Každý předmět je jako klíč k zamčeným vzpomínkám.

Ráno přijde Petra. Sedíme spolu u stolu a já jí čtu úryvky z deníku. Pláče stejně jako já.

„Nikdy jsem netušila, že toho tolik prožívala,“ šeptá.

„Možná jsme jí křivdily,“ odpovídám tiše.

Deník končí zápisem z loňského léta: „Kéž by mi Katka jednou odpustila.“

Zavírám sešit a cítím tíhu na hrudi. Tolik let jsem žila v přesvědčení, že máma byla slabá a zbabělá – a přitom byla silnější, než jsem si kdy dokázala představit.

Odcházíme s Petrou z bytu a naposledy se rozhlížím po místnosti zalité ranním světlem.

„Myslíš, že bych jí měla napsat dopis?“ ptám se sestry.

Petra pokrčí rameny: „Možná by to pomohlo hlavně tobě.“

Stojím na prahu a přemýšlím: Kolik toho o svých rodičích vlastně víme? A kolik bolesti si neseme dál jen proto, že jsme nikdy neměli odvahu zeptat se na pravdu?

Co byste udělali vy? Dokázali byste odpustit svým rodičům jejich chyby?