Den, kdy jsem pochopila, že můj syn neposlouchá
„Matěji, už dost! Sedni si a jez!“ vykřikla jsem, až mi přeskočil hlas. Lžíce mi v ruce drnčela o talíř a v kuchyni to znělo jako v úlu. Manžel Petr se na mě podíval s tím svým unaveným pohledem, který říká: Zase to začíná. Matěj, náš sedmiletý syn, stál na židli a mával rukama, jako by byl na koncertě. Polévka mu stékala po rukávu a jeho sestra Anička se smála tak nahlas, až mi v hlavě hučelo.
„Mami, podívej, já jsem letadlo!“ křičel Matěj a mával lžící nad hlavou. V tu chvíli jsem měla chuť utéct z bytu na sídlišti v Modřanech a schovat se někde v lese. Místo toho jsem se zhluboka nadechla a snažila se nevybuchnout.
„Matěji, kolikrát ti mám říkat, že u stolu se sedí?“ snažil se Petr zachránit situaci. Ale Matěj ho ignoroval stejně jako mě. Všechno se ve mně sevřelo. Proč nás neposlouchá? Co děláme špatně?
Večer, když děti konečně usnuly, seděli jsme s Petrem v obýváku. V televizi běžely zprávy, ale já je nevnímala. „Myslíš, že jsme moc měkcí?“ zeptala jsem se tiše.
Petr pokrčil rameny. „Možná… Ale někdy mám pocit, že už jsme zkusili všechno.“
Vzpomněla jsem si na dětství u babičky v Litoměřicích. Tam stačil jeden pohled a věděli jsme, co si můžeme dovolit. Ale dnes? Doba je jiná. Děti mají svá práva, školy nám radí být trpěliví a otevření. Jenže co když to nefunguje?
Další den ráno jsem Matěje budila do školy. „Vstávej, zlato.“
„Nechci! Je mi špatně,“ zamumlal a schoval hlavu pod polštář.
„Matěji, musíš vstávat.“
„Nechci! Nikam nejdu!“
Začal kopat nohama a já cítila, jak mi stoupá krevní tlak. Vzpomněla jsem si na včerejší večeři a najednou mi bylo do breku. Proč je všechno tak těžké?
Cestou do školy mlčel. Držel mě za ruku, ale díval se stranou. U školy mě ani neobejmul na rozloučenou. Celý den jsem přemýšlela, kde jsme udělali chybu.
Odpoledne jsme šli na hřiště. Anička si hrála s kamarádkami a já seděla na lavičce vedle jiné maminky – Jitky.
„Taky máš někdy pocit, že tě dítě vůbec nevnímá?“ zeptala jsem se jí zoufale.
Jitka se zasmála: „To je normální! Můj Honzík mě ignoruje pořád. Ale víš co? Někdy si říkám, jestli to není i o nás… Jestli jim vůbec dáváme prostor být sami sebou.“
Ta věta mi zůstala v hlavě ještě dlouho poté. Večer jsem si sedla k Matějovi na postel.
„Matěji, proč jsi dneska ráno nechtěl vstávat?“
Chvíli mlčel a pak zašeptal: „Ve škole je to těžký… Paní učitelka na mě pořád křičí.“
Zamrazilo mě. „A proč?“
„Nevím… Prý nedávám pozor.“
Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu jsem necítila vztek, ale smutek. Možná jsme mu opravdu nerozuměli.
Další týdny byly plné pokusů a omylů. Zkoušeli jsme s Petrem nové metody – více chválit, méně křičet, víc naslouchat. Ale někdy to bylo horší než dřív. Matěj zkoušel naši trpělivost do krajnosti.
Jednou večer přišla hádka. Petr přišel domů pozdě z práce a já byla vyčerpaná.
„Proč jsi zase nedal Matějovi večeři dřív? Víš, že pak je protivný!“ vyjela jsem na něj.
„A ty myslíš, že já mám čas všechno hlídat? Taky chodím do práce!“
Hádali jsme se před dětmi a Matěj začal plakat. Anička se schovala pod stůl. V tu chvíli mi došlo, že bojujeme nejen s Matějem, ale hlavně sami se sebou.
Začali jsme chodit k rodinné terapeutce – paní Novotné. První sezení bylo trapné. Seděli jsme tam jako cizí lidé a nevěděli, co říct.
„Proč myslíte, že vás Matěj neposlouchá?“ zeptala se paní Novotná.
Petr mlčel a já jen pokrčila rameny: „Možná… Možná protože my neposloucháme jeho.“
Bylo to poprvé, co jsem to vyslovila nahlas.
Začali jsme doma víc mluvit – nejen o povinnostech, ale i o pocitech. Bylo to těžké. Někdy jsem měla chuť všechno vzdát. Ale pomalu se něco měnilo.
Jednou večer přišel Matěj sám od sebe za mnou do kuchyně.
„Mami… promiň, že jsem dneska zlobil.“
Objala jsem ho a poprvé za dlouho jsem cítila naději.
Dnes už vím, že cesta k respektu není jednoduchá ani rychlá. Každý den je nová výzva – někdy vyhrajeme, jindy prohrajeme. Ale učíme se všichni společně.
Někdy si večer lehnu do postele a přemýšlím: Kde je ta hranice mezi laskavostí a důsledností? A jak poznám, že už toho bylo dost? Co byste udělali vy na mém místě?