„Jak jsem ztrapnila svou tchyni před všemi: Moment, na který nikdy nezapomene“

Den, kdy jsme se s Karlem vzali, měl být nejšťastnějším dnem mého života. A většinou také byl. Obřad byl nádherný, recepce živá a já se cítila jako nejšťastnější žena na světě. Ale něco mě stále trápilo, něco, co jsem nedokázala přesně pojmenovat. Bylo to chování mé tchyně, Gabriely.

Gabriela byla vždycky trochu panovačná, ale přičítala jsem to tomu, že je ochranitelská vůči svému jedinému synovi. Nicméně, na naší svatbě bylo její chování víc než jen ochranitelské—bylo přímo vlezlé. Trvala na tom, že pronese proslov, což mi zpočátku přišlo milé. Ale jak mluvila, bylo jasné, že její slova jsou více o ní a méně o nás. Mluvila o tom, jak Karla vychovala sama, jak pro něj tolik obětovala a jak ho nikdo nikdy nemůže milovat tak jako ona. Měla jsem pocit, že se snaží zastínit náš zvláštní den.

Snažila jsem se to přejít, myslela jsem si, že to jsou jen nervy nebo možná trochu žárlivosti. Ale jak týdny plynuly, její chování se jen zhoršovalo. Přicházela bez ohlášení, kritizovala mé vaření a dokonce přestavovala náš nábytek bez ptaní. Karel, jako milující syn, v tom neviděl nic špatného. Myslel si, že se jen snaží pomoci.

Jednoho večera jsme měli malou večeři s několika blízkými přáteli. Gabriela se samozřejmě pozvala sama. Když jsme seděli kolem stolu, začala vyprávět trapné příběhy o Karlovi z jeho dětství. Všichni se smáli, včetně Karla, ale já jsem viděla nepohodlí v jeho očích. Rozhodla jsem se, že toho mám dost.

Postavila jsem se a řekla: „Gabrielo, všichni si vážíme tvých příběhů, ale možná je čas, abychom si s Karlem vytvořili vlastní vzpomínky, aniž bychom neustále připomínali minulost.“ Místnost ztichla. Gabriela zrudla a omluvila se na toaletu. Myslela jsem si, že jsem to zvládla dobře, ale mýlila jsem se.

Od toho dne se Gabriela ke mně začala chovat chladně a odtažitě, dělala jízlivé poznámky, kdykoli Karel nebyl poblíž. Snažila jsem se s Karlem o tom mluvit, ale byl chycen mezi námi a nevěděl, co dělat. Náš kdysi šťastný domov se stal bojištěm, s Gabrielinou přítomností visící nad námi jako temný mrak.

Jednoho dne jsem našla na kuchyňském pultu vzkaz. Byl od Gabriely, že se stěhuje do jiného kraje k sestře. Nerozloučila se osobně a Karel byl zdrcený. Obviňoval mě, že jsem ji vyhnala, a náš vztah začal upadat. Snažili jsme se to napravit, ale škoda už byla napáchána.

Od té doby uplynulo sedmnáct let a s Karlem už nejsme spolu. Rozvedli jsme se před pěti lety a nemohu se ubránit myšlence, že Gabrielin odchod byl začátkem konce pro nás. Stále ji občas vídám na rodinných setkáních a pohled v jejích očích mi říká, že na tu noc nezapomněla. Ani já ne.