Když přišel účet za svatbu: Láska na zkoušce mezi sliby a realitou

„To si snad děláte legraci!“ vykřikla jsem, když jsem položila telefon. Petr seděl naproti mně u kuchyňského stolu, v ruce hrnek s vychladlým čajem, a jeho výraz byl stejně šokovaný jako můj. „Moje máma právě řekla, že na svatbu nemůžou dát ani korunu. Prý se jim rozbila pračka a musí šetřit.“

Petr mlčel. Věděla jsem, že je mu to trapné. Jeho rodiče, paní a pan Novotní, nám od začátku slibovali, že nám na svatbu přispějí. Dokonce trvali na tom, že pozvou půlku své vesnice – prý je to tradice. Teď, měsíc před svatbou, jsme měli na seznamu přes sto hostů a v kapse sotva dost na zálohu za hostinu.

„A co tvoje rodiče?“ zeptal se Petr tiše.

„Moji nám dali, co mohli. Ale víš, že táta je po operaci a máma je na poloviční úvazek. Nemůžeme po nich chtít víc.“

Bylo ticho. V hlavě mi vířily myšlenky – jak to řekneme dodavatelům? Co řekneme hostům? A hlavně: co to udělá s námi dvěma?

Ten večer jsme seděli u stolu a počítali rozpočet. „Když vyškrtneme kapelu a vezmeme si DJ z internetu…“ začal Petr.

„A co jídlo? Můžeme místo tří chodů udělat jen jeden?“ navrhla jsem zoufale.

„A co když prostě zrušíme svatbu úplně?“ vyhrkl najednou Petr.

Podívala jsem se na něj. „To myslíš vážně?“

„Nechci tě do toho tlačit. Ale mám pocit, že tohle už není naše svatba. Je to divadlo pro ostatní.“

Následující dny byly plné hádek a mlčení. Petr byl podrážděný, já jsem brečela skoro každý večer. Když jsem zavolala své kamarádce Lucii, řekla mi: „Terezo, svatba je jen jeden den. Ale jestli se kvůli tomu rozejdete, budeš toho litovat celý život.“

Jednoho večera jsme šli s Petrem na procházku do Stromovky. Bylo dusno, vzduch voněl deštěm. „Víš,“ začal Petr, „když jsem tě žádal o ruku, myslel jsem si, že to bude jednoduché. Že prostě budeme spolu a všechno ostatní půjde stranou.“

„Já taky,“ přiznala jsem. „Ale teď mám pocit, že jsme v pasti. Rodiče nás do toho natlačili a teď couvají. A my máme nést následky.“

Petr mě vzal za ruku. „Co kdybychom udělali malou svatbu? Jen my dva, svědci a naši nejbližší? Na ostatní se vykašleme.“

Byla jsem překvapená, jak moc se mi ta představa líbila. Ale věděla jsem, že to nebude tak jednoduché. Druhý den jsme pozvali jeho rodiče na kávu.

„Mami, tati,“ začal Petr opatrně, „rozhodli jsme se udělat menší svatbu. Jen pro nejbližší.“

Paní Novotná se zatvářila uraženě. „A co naši sousedi? A teta Alena? Vždyť už si koupili nové šaty!“

„Mami, nemáme na to peníze,“ řekl Petr pevněji než kdy dřív. „Nemůžeme platit hostinu pro sto lidí.“

Následovala hádka. Pan Novotný se rozčiloval, že je to ostuda před celou vesnicí. Paní Novotná brečela a vyčítala nám nevděk.

Cestou domů jsme mlčeli. Bylo mi líto Petra i jeho rodičů, ale zároveň jsem cítila úlevu – konečně jsme si stáli za svým.

Za týden jsme poslali všem hostům omluvný e-mail: „Omlouváme se, ale z rodinných důvodů bude naše svatba pouze v úzkém kruhu.“ Někteří nám odepsali hezky, jiní byli dotčení nebo dokonce naštvaní.

Den svatby byl úplně jiný, než jsme plánovali – malý obřad na radnici v Dejvicích, svědci Lucie a Honza, naši rodiče a sourozenci. Po obřadu jsme šli do malé kavárny na Letné a objednali si dort a kávu.

Když jsem se podívala na Petra, věděla jsem, že jsme to zvládli. Ne kvůli dokonalé svatbě nebo drahým darům – ale protože jsme spolu ustáli něco těžkého.

Dnes už vím, že opravdová láska není o tom, kolik lidí vás vidí v bílých šatech nebo kolik peněz utratíte za hostinu. Je o tom vydržet spolu i tehdy, když vám ostatní hází klacky pod nohy.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč je v Česku pořád tak důležité dělat věci podle očekávání ostatních? A kolik vztahů už kvůli tomu skončilo dřív, než vůbec začaly?