Moje dcera přestala odpovídat na telefon. To, co jsem uviděla na jejích rukou, mě vyděsilo k smrti.

„Proč mi nebereš telefon, Aničko? Proč?“ šeptala jsem si zoufale, zatímco jsem projížděla zatáčkami mezi poli směrem k malé vesnici u Litomyšle. Týden ticha. Týden, kdy se mi v hlavě střídaly ty nejhorší scénáře. Od té doby, co se Anička provdala za Petra a odstěhovala se na jeho rodinný statek, jsme si volaly každý druhý den. I když měla práce nad hlavu, nikdy nezapomněla. A teď? Nic. Jen ticho a prázdnota.

Zastavila jsem před jejich domem – stará chalupa s oprýskanou omítkou, ale vždycky tu vonělo po čerstvě upečeném chlebu a bylinkách. Dnes však bylo ticho. Ani pes neštěkal. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem vystoupila z auta a zamířila ke dveřím.

Zaklepala jsem. Nic. Znovu a silněji. Po chvíli se dveře konečně otevřely a v nich stála Anička. Vypadala bledě, oči měla zarudlé a pod nimi tmavé kruhy. Ale to, co mě doslova paralyzovalo, byly její ruce – nehty měla rozdrásané do krve, kůže kolem nich byla popraskaná a zanícená.

„Mami… co tu děláš?“ zašeptala tiše a rychle schovala ruce za záda.

„Proč mi nebereš telefon? Co se děje? Proč máš…“ hlas se mi zlomil a slzy se mi draly do očí.

„Nic… jen jsem byla unavená,“ odpověděla Anička a uhýbala pohledem.

„Tohle není únava! Aničko, ukaž mi ruce!“ naléhala jsem.

Zaváhala, ale pak je pomalu ukázala. Bylo to horší, než jsem si myslela. Některé prsty měla obvázané, kůže byla zarudlá a místy mokvala.

„Tohle ti udělal Petr?“ vyhrkla jsem bez rozmyslu.

Anička sebou trhla. „Ne! On by mi nikdy neublížil…“

Ale já jí nevěřila. Věděla jsem, že Petr má horkou hlavu. Už několikrát jsem slyšela jeho zvýšený hlas přes telefon, když jsme spolu mluvily. Ale Anička ho vždycky omlouvala – že je unavený ze statku, že má starosti s penězi.

„A proč jsi mi nevolala?“

„Nemohla jsem… byl tu pořád někdo…“ šeptla.

V tu chvíli se ve dveřích objevil Petr. „Co se tu děje?“ zeptal se ostře.

„Přišla jsem za Aničkou. Měla jsem o ni strach,“ odpověděla jsem co nejklidněji.

Petr se na mě podíval tvrdým pohledem. „Je v pořádku. Jen je poslední dobou trochu přecitlivělá.“

Viděla jsem, jak se Anička stáhla do sebe. V očích měla strach a stud.

„Můžu s tebou mluvit o samotě?“ zeptala jsem se jí.

Petr chvíli váhal, pak pokrčil rameny a odešel do kuchyně.

Sedly jsme si do obýváku. „Aničko, prosím tě, řekni mi pravdu. Co se tu děje?“

Rozplakala se. „Já už to nezvládám, mami… Petr je pořád nervózní, všechno mu vadí… Když něco není podle něj, začne křičet… Někdy bouchne do stolu nebo do dveří… Já… já si začala kousat nehty, když mám strach… nemůžu spát…“

Objala jsem ji a cítila její třesoucí se tělo. „Musíš odtud pryč! Pojď ke mně domů!“

„Nemůžu… On by mě nenechal… A co by řekli lidi ve vsi? Všichni znají jeho rodinu…“

V tu chvíli jsem pochopila, jak hluboko je v pasti – nejen kvůli Petrovi, ale i kvůli tlaku okolí a vlastnímu studu.

Večer jsem zůstala přes noc. Petr byl odměřený, ale už nekřičel. Slyšela jsem ho v noci chodit po domě a bouchat dveřmi.

Ráno jsme s Aničkou seděly u kávy. „Mami, já nevím, co mám dělat… Bojím se odejít, bojím se zůstat…“

„Musíš myslet na sebe! Na svoje zdraví! Tohle není normální život!“

Dlouho mlčela. Pak tiše řekla: „A co když to zvládnu? Co když to všechno přejde?“

„A co když ne? Co když to bude ještě horší?“ odpověděla jsem jí.

Když jsem odjížděla zpět do Prahy, srdce mi krvácelo. Nechala jsem jí u sebe mobil s novou SIM kartou a domluvily jsme si heslo pro případ nouze.

Dny plynuly pomalu. Každý večer jsem čekala na zprávu nebo hovor. Jednou v noci mi přišla SMS: „Mami, potřebuji pomoc.“

Okamžitě jsem sedla do auta a jela zpět na statek. Tentokrát už byla připravená odejít – sbalená taška, slzy v očích, ale i odhodlání.

Odvezla jsem ji k sobě domů. Petr zuřil, volal jí i mně, ale už jsme nereagovaly.

Dnes je to půl roku od té noci. Anička chodí na terapii a pomalu se učí znovu věřit sama sobě i lidem kolem sebe.

Někdy si kladu otázku: Jak je možné, že i dnes ženy zůstávají v toxických vztazích jen proto, že mají strach nebo stud? A kolik dalších Aniček kolem nás mlčí? Co bychom měli dělat my ostatní – máme právo zasahovat do cizích rodin? Nebo máme povinnost?