Dva roky poté: Vdala jsem se za rozvedeného. Teď podávám žádost o rozvod – jeho dcera a naše stísněné bydlení mě dohnaly na pokraj sil

„To si snad děláš srandu, Karle!“ vyhrkla jsem a prudce jsem odložila hrnek s kávou na stůl, až to cinklo. Karel stál u dveří, v ruce klíče, a tvářil se provinile. „Jana potřebuje někde bydlet, když začíná na Karlovce. Nemá to teď s mámou jednoduchý…“ Jeho hlas byl tichý, skoro omluvný, ale já v tu chvíli slyšela jen to, že se mi svět zhroutil.

Dva roky. Dva roky od svatby, kdy jsem si myslela, že konečně začínám nový život. Po letech samoty jsem potkala Karla – rozvedeného, ale upřímného chlapa, který mi slíbil, že už žádná tajemství nebudou. Všechno jsme spolu zvládli: jeho bývalou ženu Alenu, která nám volala v noci kvůli každé hlouposti, i jeho dceru Janu, která k nám jezdila jednou za měsíc na víkend. Ale tohle bylo jiné. Teď měla Jana bydlet s námi. V našem malém panelákovém bytě 1+kk na Žižkově.

„A kde jako bude spát?“ zeptala jsem se ostře.

Karel pokrčil rameny. „No… asi na gauči. Je to jen na pár měsíců, než si najde něco vlastního.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Všechno ve mně křičelo: To není fér! Já jsem si taky prošla svým – rozvodem, zklamáním, začínala jsem od nuly. A teď mám zase ustupovat? Proč mám pořád já být ta, co se přizpůsobuje?

První večer byl katastrofa. Jana si přivezla dvě obrovské tašky a hned obsadila koupelnu. Karel byl nervózní, snažil se být milý na obě strany. Já seděla v kuchyňském koutě a poslouchala, jak se smějí nějakému videu na mobilu. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním domově.

Začalo to nenápadně – Jana nechávala svoje věci všude po bytě, v noci telefonovala s kamarádkami a ráno zabírala koupelnu půl hodiny před školou. Karel mi pořád opakoval: „Je to těžké období, musíme jí pomoct.“ Ale kdo pomůže mně?

Jednou večer jsem přišla domů z práce a Jana seděla u stolu s Karlem. Smáli se něčemu z jejího dětství. Když jsem vešla, oba ztichli. „Ahoj,“ řekla jsem tiše a šla si nalít víno. Jana se na mě ani nepodívala.

Začala jsem se cítit neviditelná. Najednou jsem byla ta cizí žena v jejich rodině. Karel trávil s Janou víc času než se mnou – chodili spolu na procházky, řešili její školu, dokonce jí pomáhal s úkoly z matematiky. Já jsem byla jen ta, co vaří a uklízí.

Jednou v noci jsem slyšela Karla šeptat Janě za zavřenými dveřmi: „Neboj se, všechno zvládneme.“ Měla jsem chuť zakřičet: A co já? Zvládnu to já?

Začaly hádky. „Proč mi nikdy nic neřekneš dopředu?“ vyčetla jsem Karlovi jedno ráno.

„Myslel jsem, že to pochopíš,“ odpověděl unaveně.

„A kdo chápe mě?“

Bylo to jako začarovaný kruh. Každý den nový konflikt – o místo v lednici, o špinavé nádobí, o to, kdo bude spát na gauči a kdo v posteli. Jana byla pořád podrážděná a já měla pocit, že už nemám žádné soukromí.

Jednou večer jsme seděli všichni tři u stolu a Jana najednou řekla: „Tati, proč jste se vlastně brali? Vždyť spolu skoro nemluvíte.“

Karel zrudl a já měla slzy na krajíčku. „Protože jsme se měli rádi,“ odpověděl tiše.

Jana pokrčila rameny: „Tak proč to teď vypadá jinak?“

Ta otázka mě pronásledovala celé týdny. Proč to teď vypadá jinak? Kde se stala chyba? Byla jsem já ta špatná? Nebo Karel? Nebo jsme prostě jen dva lidé, kteří si mysleli, že společný život bude jednodušší?

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a našla Karla sedět s hlavou v dlaních. „Už to nezvládám,“ řekl tiše.

Sedla jsem si vedle něj. „Ani já ne.“

Mlčeli jsme dlouho. Pak jsem poprvé vyslovila to slovo nahlas: „Rozvod.“

Karel přikývl. „Možná je to nejlepší pro všechny.“

Jana nás pozorovala zpoza dveří. V očích měla slzy.

Teď sedím sama v prázdném bytě a přemýšlím: Udělala jsem správné rozhodnutí? Nebo jsem měla ještě bojovat? Kde je hranice mezi obětí pro rodinu a ztrátou sebe sama?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší ustoupit nebo odejít?