Tři pokoje pro tchyni? Ani náhodou!

„Kláro, myslím, že bychom měli koupit ten větší byt. Tři pokoje jsou minimum, když bude maminka potřebovat zůstat přes noc.“ Tomášova slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co jsme opustili realitní kancelář. Venku pršelo a kapky bubnovaly na kapotu auta, zatímco jsem se snažila najít správná slova.

„Tomáši, vždyť tvoje maminka má vlastní dům. Proč bychom měli kupovat větší byt jen kvůli ní? My přece chceme začít sami…“

Tomáš se na mě podíval s tím svým smutným pohledem, který mě vždycky odzbrojí. „Víš, jak je na tom od té doby, co táta umřel. Je sama. A navíc nám půjčila peníze na zálohu. Nechci, aby si připadala odstrčená.“

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se potlačit slzy frustrace. Už několik měsíců žijeme v provizoriu – v jeho dětském pokoji u paní Novotné v domě na okraji Plzně. Každé ráno slyším její kroky na chodbě, cítím vůni její kávy a slyším její hlasité „Dobré ráno!“, které mě budí dřív než budík. Není zlá, ale její péče je dusivá. Všechno komentuje: co jíme, kdy vstáváme, jak často větráme.

Když jsme s Tomášem začali mluvit o vlastním bydlení, těšila jsem se na svobodu. Na to, že si budu moct v neděli ráno lehnout do postele a nikdo mi nebude klepat na dveře s čerstvými rohlíky. Jenže teď mám pocit, že místo svobody kupujeme další klec – tentokrát větší a dražší.

Večer jsem seděla u stolu s paní Novotnou. „Klárko, víš, já bych vám do toho nechtěla mluvit… Ale kdybyste měli větší byt, mohla bych vám občas pohlídat děti, až nějaké budou. A taky… člověk nikdy neví, co se stane. Kdybych třeba onemocněla…“

Zamrazilo mě. „Paní Novotná, vy jste ještě mladá a zdravá. A děti… to je ještě daleko.“

Usmála se tím svým smutným úsměvem. „To jsem si taky myslela. Ale víš, jak to bylo s mým mužem… Ze dne na den.“

Cítila jsem tlak v hrudi. Věděla jsem, že Tomáš je na ni citově vázaný a nechce ji zklamat. Ale co já? Kdo myslí na mě?

Další den jsme šli s Tomášem na prohlídku bytu v centru Plzně. Dva pokoje, malý balkon, starší kuchyňská linka – ale byl to náš sen. „Tady bychom mohli začít,“ řekla jsem tiše.

Tomáš mlčel. „A co když bude mamka potřebovat pomoct? Kam ji dáme?“

„Tomáši,“ vyhrkla jsem zoufale, „my přece nemůžeme žít svůj život podle toho, co by kdyby! Já chci domov pro nás dva! Ne pro tři generace!“

Viděla jsem v jeho očích boj – mezi láskou ke mně a odpovědností k matce.

Ten večer jsme se pohádali. „Ty ji nemáš ráda!“ vyčetl mi Tomáš.

„To není pravda! Jen nechci žít pod jednou střechou s tvojí mámou! Chci mít svůj klid! Chci mít možnost být sama sebou!“

Dlouho jsme spolu nemluvili. V práci jsem byla jako tělo bez duše. Moje kolegyně Jana si toho všimla: „Kláro, co se děje?“

Všechno jsem jí vyklopila. Jana se zasmála: „Vítej do klubu! Moje tchyně by nejradši bydlela s námi v garsonce! Ale víš co? Musíš si stát za svým. Jinak budeš celý život dělat kompromisy.“

Doma mě čekalo překvapení. Tomáš seděl u stolu s hlavou v dlaních.

„Mluvil jsem s mámou,“ řekl tiše. „Řekl jsem jí, že chceme menší byt. Že potřebujeme začít sami.“

Srdce mi poskočilo radostí i strachem zároveň.

„A co ona?“

„Plakala. Ale pak řekla, že to chápe. Že nechce být přítěží.“

Objala jsem ho a oba jsme plakali – úlevou i smutkem.

Za měsíc jsme podepsali smlouvu na dvoupokojový byt. Paní Novotná nás přijela navštívit s koláčem a úsměvem.

„Klárko,“ řekla mi při odchodu tiše do ucha, „děkuju ti za to, že jsi upřímná. Já jen… někdy mám strach být sama.“

Stiskla jsem jí ruku a pochopila jsem ji víc než kdy dřív.

Teď sedím ve svém novém obýváku a přemýšlím: Je možné najít rovnováhu mezi láskou k rodině a touhou po vlastním prostoru? Kolik kompromisů je člověk ochoten udělat pro štěstí druhých – a kdy už je čas myslet i na sebe?