Rozvod, nebo záchrana? Příběh jedné české rodiny na rozcestí

„Už zase? Lucie, já prostě nemůžu! Musím do práce, chápeš to?“ Petr zabouchl dveře od ložnice tak silně, až se rozdrnčela sklenička na nočním stolku. Malá Anička, která měla už třetí den horečku, se rozplakala ještě víc. V tu chvíli jsem měla chuť křičet taky. Ale místo toho jsem ji jen pevněji přitiskla k sobě a snažila se ji utišit.

V kuchyni se ozývalo tiché šustění – Honzík, náš tříletý syn, si potichu stavěl z kostek. Vždycky byl tichý, když doma bylo dusno. A dusno bylo poslední dobou pořád. Petr byl od rána do večera v práci – jeho stavební firma měla potíže, zakázky padaly jeden za druhým a on byl čím dál víc podrážděný. Já jsem byla na mateřské, ale připadala jsem si spíš jako zdravotní sestra na pohotovosti než jako máma na dovolené.

„Mami, Anička zase pláče,“ ozval se Honzík tiše. „Já vím, broučku,“ pohladila jsem ho po vlasech a snažila se usmát. Ale úsměv mi nešel přes rty. V hlavě mi pořád dokola běžela slova, která na mě Petr včera večer vychrlil: „Takhle to dál nejde! Pořád jenom nemocné děti, nevyspalá ženská a doma bordel! Já už nevím, proč jsme spolu.“

Seděla jsem u stolu a dívala se na špinavé hrnky od ranního čaje. Všude byl nepořádek, prádlo se kupilo v koši a já měla pocit, že se topím. Kde je ta Lucie, která kdysi s Petrem chodila po horách, smála se jeho vtipům a plánovala s ním budoucnost? Kde je ta síla, kterou jsem mívala?

Telefon zavibroval. Zpráva od mámy: „Jak je Aničce? Potřebuješ něco?“ Chtěla jsem napsat: „Potřebuju všechno! Potřebuju spát, potřebuju obejmout, potřebuju slyšet, že to bude dobré.“ Ale napsala jsem jen: „Díky, zvládáme.“

Večer přišel Petr domů pozdě. Bez pozdravu si nalil panáka slivovice a sedl si k televizi. „Můžeš mi pomoct s dětmi?“ zeptala jsem se opatrně. „Lucie, já fakt nemůžu. Mám toho dost.“

„A já nemám?“ vybuchla jsem poprvé za poslední týdny. „Víš vůbec, jaké to je být tady celý den sama? Anička má horečky, Honzík je smutný, protože na něj nemáš čas… A já? Já už nevím, jak dál!“

Petr se na mě podíval s výrazem naprostého vyčerpání. „A co chceš dělat? Odejít? Rozvést se? Myslíš si, že to bude lepší?“

Ta otázka visela ve vzduchu jako hrozba. Rozvod. Slovo, které jsme nikdy předtím nevyslovili nahlas. Najednou bylo mezi námi jako třetí osoba.

Noc byla dlouhá. Anička plakala ze spaní a já seděla v kuchyni s hrnkem studeného čaje. Přemýšlela jsem o všem – o tom, jak jsme s Petrem kdysi byli nerozluční, jak jsme si slibovali věrnost v dobrém i zlém. Ale co když už tohle je to „zlé“, které prostě nezvládneme?

Ráno jsem zavolala mámě a poprosila ji o hlídání. Potřebovala jsem ven – jen na chvíli být sama. Prošla jsem se po sídlišti, kde jsme s Petrem před lety kupovali byt. Vzpomněla jsem si na naše první Vánoce tady – byli jsme šťastní i bez peněz a bez nábytku.

Když jsem se vrátila domů, Petr seděl u stolu a díval se do prázdna. „Promiň,“ řekl tiše. „Já už fakt nevím, jak dál. Firma jde ke dnu, bojím se o peníze… A mám pocit, že tě ztrácím.“

Sedla jsem si naproti němu a poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvili – ne o dětech, ne o penězích, ale o nás dvou. O tom strachu ze selhání, o únavě i o tom, že nám chybí jeden druhý.

„Možná bychom měli zajít k nějakému poradci,“ navrhla jsem opatrně.

Petr přikývl. „Nevím, jestli to pomůže… Ale nechci tě ztratit.“

Dny plynuly dál – Anička se uzdravila a Honzík začal zase zpívat své oblíbené písničky. S Petrem jsme začali chodit na párovou terapii do centra na Smíchově. Bylo to těžké – někdy jsme odcházeli ještě víc rozhádaní než předtím. Ale poprvé po dlouhé době jsme měli pocit, že bojujeme spolu, ne proti sobě.

Jednou večer mi Petr řekl: „Víš co? Já tě pořád miluju. Jenom jsem zapomněl jaké to je.“

Objala jsem ho a poprvé po měsících jsem cítila naději.

Ale pořád ve mně hlodá otázka: Kdy je správný čas odejít a kdy ještě bojovat? Má smysl zachraňovat vztah kvůli dětem – nebo hlavně kvůli sobě? Co byste udělali vy na mém místě?