Když jsem přivedl nevěstu domů: Mámina reakce, na kterou nikdy nezapomenu

„To nemyslíš vážně, Adame!“ zasyčela máma hned ve dveřích, když jsem stál na prahu našeho bytu v paneláku na Jižním Městě. Vedle mě stála Jana, moje nevěsta, s nervózním úsměvem a kyticí růží v ruce. Táta seděl v obýváku, televize hučela a on jen zvedl oči od zpráv. V tu chvíli jsem věděl, že tohle nebude obyčejná návštěva.

„Mami, tohle je Jana. Moje žena,“ řekl jsem tiše, ale rozhodně. Jana mi stiskla ruku tak silně, až mě zabolely prsty. Máma se na ni podívala od hlavy k patě, jako by ji chtěla propálit pohledem. „Žena? Vy jste se vzali? A tys mi nic neřekl?“ Její hlas se třásl a já cítil, jak se mi stahuje hrdlo.

Jana se pokusila o úsměv. „Dobrý den, paní Novotná. Moc mě těší.“

Máma ji ignorovala. „Adame, pojď sem,“ zasyčela a táhla mě do kuchyně. „Tohle je nějaký vtip? Kdo je ta holka? Vždyť ji vůbec neznáme! Co na to řeknou sousedi? A co tvoje babička?“

„Mami, miluju ji. Je mi jedno, co si myslí sousedi nebo babička,“ snažil jsem se mluvit klidně, ale v břiše mi to vřelo. „Chtěl jsem ti to říct dřív, ale věděl jsem, že budeš reagovat přesně takhle.“

Máma si sedla ke stolu a složila hlavu do dlaní. „Adame, vždyť ona není jako my. Podívej se na ni! Ani neví, jak se vaří svíčková! Co budeš jíst? Co děti? Jak je vychováte?“

V tu chvíli jsem měl chuť utéct. Ale Jana seděla v obýváku sama, slyšela každé slovo a já věděl, že ji musím bránit. Vrátil jsem se za ní a chytil ji za ruku. „Jano, pojďme ven na chvíli.“

Vyšli jsme před dům. Bylo chladno, listopadový vítr nám šlehal do tváří. Jana mlčela, oči měla plné slz. „Promiň,“ zašeptala. „Neměla jsem sem chodit.“

„To není tvoje vina,“ objal jsem ji. „Moje máma je prostě… komplikovaná.“

Stáli jsme tam dlouho. V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství – jak mě máma vodila do školky, jak mi balila svačiny a hladila mě po vlasech, když jsem měl horečku. Teď tu stála mezi námi zeď.

Když jsme se vrátili domů, táta už seděl u stolu s máminým bábovkou a dvěma hrnky kávy. „Pojďte si sednout,“ řekl tiše. Máma byla v kuchyni a myla nádobí tak hlučně, že to musela být schválně.

Táta se na Janu usmál. „Tak povídej, Jano. Odkud jsi?“

Jana polkla a začala vyprávět o svém dětství v Ostravě, o tom, jak její rodiče přišli o práci v dole a jak musela brzy začít pracovat v obchodě. Mluvila o tom, jak jsme se poznali na univerzitě v Olomouci – já studoval informatiku, ona češtinu.

Máma přišla do obýváku s utěrkou v ruce. „A co tvoje rodina?“ zeptala se ledově.

„Maminka je nemocná,“ odpověděla Jana tiše. „Tatínek odešel, když mi bylo deset.“

Máma protočila oči. „No to jsme si pomohli…“

V tu chvíli jsem bouchl do stolu. „Dost! Mami, jestli ji nebudeš respektovat, odejdu a už mě neuvidíš.“

V místnosti zavládlo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Táta se podíval na mámu a pak na mě. „Marie, nech toho už,“ řekl tiše.

Máma vstala a odešla do ložnice.

Zůstal jsem sedět s Janou a tátou u stolu. Táta mi položil ruku na rameno: „Synku, život není lehký. Ale když někoho miluješ… musíš bojovat.“

Ten večer jsme odešli dřív než obvykle. Jana celou cestu mlčela.

Doma jsme si sedli na gauč a já jí slíbil: „Budu stát při tobě. I kdybych měl přijít o rodinu.“

Uběhly týdny a máma mi nevolala. O Vánocích jsme dostali jen pohled s nápisem Veselé svátky bez podpisu.

Jednoho dne mi zazvonil telefon. Babička byla v nemocnici. Máma tam byla taky – sama a zlomená.

Přišel jsem za ní s Janou po boku. Máma nás viděla ve dveřích a rozplakala se.

„Promiň mi to všechno,“ šeptala skrz slzy. „Já jen… chtěla jsem pro tebe to nejlepší.“

Objal jsem ji a poprvé po dlouhé době cítil její teplo.

Dnes už je všechno jinak. Máma s Janou peče cukroví a smějí se spolu v kuchyni.

Ale někdy si večer lehnu do postele a přemýšlím: Proč je pro nás tak těžké přijmout štěstí druhých? A kolik bolesti musíme projít, než pochopíme, že láska je důležitější než předsudky?