Mezi dvěma ohni: Příběh o tchyni, která mě chtěla zničit

„Tohle už není náhoda, Petro! Viděla jsem ji, jak schválně rozbila tu vázu a pak mě obvinila před tvojí sestrou!“ vyhrkla jsem, hlas se mi třásl a v očích mě pálily slzy. Petr jen protočil oči a povzdechl si: „Zuzano, prosím tě, už zase? Máma by ti nikdy neublížila. Přeháníš.“

Stála jsem uprostřed naší malé kuchyně v paneláku na Jižním Městě a cítila, jak se mi hroutí svět. Všechno to začalo už na naší svatbě. Paní Novotná se na mě sice usmívala, ale v jejích očích byl led. Když jsme si s Petrem slíbili lásku na celý život, ona mi šeptla do ucha: „Doufám, že víš, co děláš. Můj syn je to nejcennější, co mám.“ Tenkrát jsem to brala jako mateřskou starost. Dnes už vím, že to byla výhrůžka.

První měsíce manželství byly krásné. S Petrem jsme plánovali budoucnost, chodili na procházky do Hostivařského lesa a smáli se nad maličkostmi. Jenže paní Novotná byla všude. Volala Petrovi každý den, někdy i třikrát. „Petříčku, nezapomněl jsi si vzít vitamíny? A co večeře? Zuzana ti vaří dostatečně zdravě?“ ptala se a já cítila, jak mi s každou její otázkou tuhne krev v žilách.

Jednou večer jsem slyšela, jak Petr šeptá do telefonu: „Neboj se, mami, všechno je v pořádku. Zuzana je hodná.“ Když jsem se ho zeptala, proč jí pořád všechno vysvětluje, řekl jen: „Je sama, potřebuje mě.“

Začalo to nenápadně. Paní Novotná nám přinesla domácí koláč – pro Petra bez máku, protože prý ví, že ho nemá rád. Já jsem dostala kousek s mákem. „Ty mák přece miluješ, ne?“ usmála se sladce. Nesnáším mák od dětství.

Pak přišla návštěva naší domácnosti. „Petře, ty máš tak špinavé košile! Zuzano, ty neumíš pořádně prát?“ ptala se nahlas před celou rodinou. Petr se jen zasmál: „Mami, přeháníš.“ Já jsem cítila stud a vztek.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla paní Novotnou v našem bytě. „Měla jsem klíče od Petra,“ vysvětlila mi s úsměvem. „Chtěla jsem ti pomoct s úklidem.“ Všechno bylo přerovnané – moje oblečení v jiné skříni, fotky z dovolené schované v šuplíku. Když jsem to Petrovi řekla, jen pokrčil rameny: „Aspoň ti pomohla.“

Začala jsem být nervózní. Nemohla jsem spát, měla jsem pocit, že mě někdo sleduje. Moje maminka mi nevěřila: „Zuzanko, paní Novotná je hodná žena. Jen to s tebou myslí dobře.“ Nikdo mi nevěřil.

Jednou večer jsme seděli u večeře a Petr řekl: „Mami přijde na víkend k nám.“ Ztuhla jsem. „Na celý víkend?“ zeptala jsem se tiše. „Ano,“ odpověděl Petr samozřejmě.

Paní Novotná přijela s kufrem a hned začala organizovat domácnost. „Zuzano, tady máš recept na svíčkovou. Petříček ji miluje takhle, ne jak ji děláš ty.“ Snažila jsem se usmívat, ale uvnitř jsem vřela.

V noci jsem slyšela šepot z kuchyně. Paní Novotná říkala Petrovi: „Měla bys radši najít někoho lepšího. Zuzana není pro tebe dost dobrá.“ Petr jí odporoval: „Mami, mám Zuzanu rád.“ Ale ráno byl odtažitý.

Začaly mi mizet věci – oblíbený hrnek od babičky, šála z dětství. Když jsem se ptala paní Novotné, jen pokrčila rameny: „Nevím, možná jsi zapomněla.“

Jednou přišla moje kamarádka Lenka na návštěvu a paní Novotná jí řekla: „Zuzana je poslední dobou nějaká nervózní. Možná by měla navštívit doktora.“ Lenka se na mě podívala soucitně.

Když jsem Petrovi řekla o všem – o rozbité váze, o zmizelých věcech i o tom, co slyším v noci – rozčílil se: „Už toho mám dost! Moje máma by nikdy nic takového neudělala! Přestaň ji pomlouvat!“ Odešel z bytu a nechal mě samotnou.

Seděla jsem na gauči a brečela. Cítila jsem se sama proti celému světu. Moje vlastní maminka mi nevěřila, Petr stál za svou matkou a já měla pocit, že ztrácím rozum.

Začala jsem si psát deník. Každý den jsem zaznamenávala všechny drobnosti – co paní Novotná řekla nebo udělala. Bylo to jediné místo, kde jsem mohla být upřímná.

Jednoho dne přišla paní Novotná s tím největším úsměvem: „Petříčku, pojď bydlet ke mně na pár dní. Zuzana potřebuje klid.“ Petr souhlasil.

Byla jsem sama v bytě a poprvé po dlouhé době se mi ulevilo. Ale zároveň jsem měla strach – co když Petr už nikdy nepřijde zpátky?

Po týdnu se vrátil domů a řekl: „Mám tě rád, ale nechci být mezi dvěma ohni.“ Mlčela jsem. Co mám dělat? Bojovat dál nebo odejít?

Dnes sedím u okna a přemýšlím: Je možné vyhrát boj s tchyní? Nebo je lepší vzdát se a začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?