Jak rychle život utekl: Příběh Lindy, která zůstala sama

„Mami, už to neřeš. Máme svoje životy.“ Ta věta mi zní v hlavě už třetí den. Řekla mi ji dcera Jana, když jsem jí volala, jestli by se nechtěla zastavit na nedělní oběd. V telefonu byl slyšet šum tramvaje a její hlas byl unavený, podrážděný. „Já vím, že máš práci, ale…“ začala jsem, ale ona mě přerušila: „Fakt teď nemůžu. Zavolám ti později.“ Zavěsila dřív, než jsem stačila říct, že mám upečený její oblíbený štrúdl.

Sedím v kuchyni u stolu, kde ještě před pár lety sedávali všichni tři – Jana, Tomáš i nejmladší Klárka. Teď je tu ticho. Jen tikot hodin a občasné zapraskání topení. Oknem vidím na dvorek, kde kdysi Tomáš kopal do míče a Klárka s Janou hrály na schovávanou. Všechno je pryč. Zůstaly jen fotky na poličce a krabice s dopisy.

Tomáš odešel hned po maturitě. „Mami, chci zkusit něco jiného,“ řekl tehdy a já ho objala, i když mi srdce pukalo. Odjel do Německa za prací a už se nikdy nevrátil. Občas přijde pohlednice, někdy e-mail s fotkou jeho dětí, které jsem nikdy neviděla. Každé Vánoce posílá balíček – čokoládu, hrníček s nápisem „Für die beste Mama“ a krátký vzkaz: „Myslíme na tebe.“ Ale nikdy nepřijel.

Klárka žije v Brně. Pracuje v bance, má přítele, ale domů jezdí jen na Velikonoce nebo když potřebuje něco vyprat nebo půjčit peníze. Vždycky spěchá: „Promiň, mami, mám toho moc.“ Přiveze mi kytku z benzínky a zase zmizí.

Někdy si říkám, jestli jsem byla moc přísná. Nebo naopak moc měkká? Vzpomínám na všechny ty večery, kdy jsem jim četla pohádky, pekla buchty na svačinu do školy, šila kostýmy na karneval. Byla jsem tu vždycky pro ně. A teď? Jsem tu pořád – ale pro koho?

Včera večer jsem vytáhla krabici s dopisy od Tomáše. Sedla jsem si do křesla, rozsvítila lampu a četla jeden za druhým. „Mami, mám se dobře… Pracuju hodně… Děti jsou zdravé…“ V každém řádku cítím vzdálenost. Jako by psal cizí člověk.

Najednou se mi oči zalily slzami. Už to nedokážu číst dál. Zavřela jsem krabici a položila ji zpátky do skříně. Proč mě bolí každé slovo? Proč mám pocit, že jsem pro své děti už zbytečná?

Dnes ráno jsem šla na poštu poslat balíček Tomášovým dětem – ponožky s českým motivem a perníčky. Paní za přepážkou se usmála: „To máte pro vnoučata?“ Přikývla jsem a rychle odešla, aby neviděla moje oči.

Cestou domů jsem potkala sousedku paní Novotnou. „Lindo, jak se máš? Děti přijedou na svátky?“ ptala se s úsměvem. Jen jsem pokrčila rameny: „Asi ne letos.“ Chvíli bylo ticho. Pak řekla: „Nebojte, oni si vzpomenou.“ Ale já vím, že ne.

Večer jsem si pustila staré video z dovolené na Šumavě. Děti běhají po louce, smějí se, hádají se o nafukovací míč. Já stojím opodál a natáčím je na kameru. Najednou slyším svůj hlas: „Dávejte pozor! Ať se nezraníte!“ Všichni se otočí a zamávají mi do kamery. Tenkrát byli ještě moji.

Zavřela jsem notebook a seděla potmě v obýváku. V hlavě mi běžely otázky: Co kdybych tehdy Tomáše víc přemlouvala, aby zůstal? Co kdybych Janě víc naslouchala? Co kdybych Klárce častěji říkala, že ji mám ráda? Možná by teď byli blíž.

Telefon zazvonil až pozdě večer. Jana. „Mami… promiň, že jsem byla protivná. Měla jsem těžký den.“ Její hlas byl najednou tichý a nejistý. „To nic,“ řekla jsem rychle. „Jsem ráda, že voláš.“ Chvíli jsme mlčely.

„Mami… myslíš si někdy, že jsme tě opustili?“ zeptala se najednou.

Zatajila jsem dech. „Ne… jen mi chybíte,“ zašeptala jsem.

„Já vím,“ řekla tiše Jana. „Ale máme tě rádi.“

Po tom hovoru jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, jak rychle všechno uteklo – dětský smích v kuchyni vystřídalo ticho a samota. Děti mají své životy a já zůstala ve vzpomínkách.

Ráno jsem šla do parku nakrmit holuby. Seděla jsem na lavičce vedle paní Hrdličkové z vedlejšího domu. Povídaly jsme si o počasí a o tom, jak je těžké být sama. „Ale aspoň máme vzpomínky,“ řekla paní Hrdličková a usmála se.

Možná má pravdu. Možná je čas najít nový smysl – třeba začít chodit do klubu seniorů nebo na keramiku do kulturního domu. Ale stejně mě pořád bolí u srdce otázka: Proč jsme pro své děti tak snadno přestali být důležití?

Možná je to normální koloběh života… Ale proč to tak bolí? Máte to někdo podobně? Co vám pomáhá překonat samotu?