Těžké rozhodnutí: Proč nechci zanechat dědictví svému synovi

„Mami, proč mi pořád nevěříš? Vždyť jsem tvůj syn!“ křičel na mě Petr, když jsem mu oznámila své rozhodnutí. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. V tu chvíli jsem si přála být kdekoliv jinde, jen ne tady, čelit vlastnímu dítěti s takovou bolestí v srdci.

Petr byl vždycky jiný než jeho sestra Jana. Zatímco ona pomáhala doma, učila se a nikdy nezapomněla na můj svátek, Petr byl od puberty vzdorovitý. Po rozvodu s Karlem, jejich otcem, jsem zůstala na všechno sama. Karel platil alimenty poctivě, ale nikdy nebyl ten typ otce, co by přijel na třídní schůzky nebo vzal děti na výlet. Všechno bylo na mně. Práce v nemocnici na směny, domácnost, úkoly, nákupy – někdy jsem měla pocit, že už nemůžu dál.

Pamatuju si jednu noc, kdy Petr přišel domů opilý. Bylo mu sedmnáct. Seděla jsem u stolu a čekala na něj, protože jsem měla špatný pocit. Když vešel do dveří, jeho oči byly zarudlé a dech páchl alkoholem. „Tohle už nikdy nedělej,“ prosila jsem ho. On jen mávl rukou a zabouchl za sebou dveře od pokoje. Tehdy jsem poprvé pocítila bezmoc.

Jana byla moje opora. Když jsem byla nemocná, vařila čaj a starala se o domácnost. Po maturitě šla studovat medicínu – chtěla být jako já. Petr naopak školu nedokončil. Pracoval chvíli tady, chvíli tam, střídal zaměstnání i přítelkyně. Často si půjčoval peníze a málokdy je vracel.

Jednou mi zavolali z banky – Petr si vzal půjčku na mé jméno. Byla jsem v šoku. „Mami, já to splatím,“ sliboval mi do telefonu. Ale nesplatil. Musela jsem si vzít druhou práci, abych dluh uhradila. Jana mi tehdy pomáhala s domácností ještě víc.

Roky plynuly. Petr se odstěhoval do Prahy, kde žil s přítelkyní Lenkou. Občas zavolal, většinou když něco potřeboval – peníze na nájem, na opravu auta, na kauci za byt. Vždycky sliboval, že mi to vrátí. Nikdy nevrátil.

Jana mezitím dokončila školu a začala pracovat jako lékařka v Brně. Volaly jsme si skoro každý den. Když jsem měla narozeniny, přijela s dortem a kyticí. Petr poslal SMS: „Všechno nejlepší.“

Když mi bylo šedesát, začala jsem přemýšlet o tom, co bude dál. Mám malý byt v paneláku v Ostravě a nějaké úspory – nic velkého, ale pro mě je to celý životní majetek. Chtěla jsem vše spravedlivě rozdělit mezi děti. Ale pak přišel ten telefonát.

Petr byl ve vězení. Prý kvůli dluhům a podvodu. „Mami, potřebuju právníka,“ prosil mě do telefonu. „Jestli mi nepomůžeš teď, už tě nikdy neuvidím.“

Seděla jsem dlouho do noci a přemýšlela. Kolikrát už jsem mu pomohla? Kolikrát mi slíbil změnu? A kolikrát mě zklamal? Jana mi řekla: „Mami, já tě chápu, ale musíš myslet i na sebe.“

Rozhodla jsem se – svůj byt a úspory odkazuji Janě. Petr dostane jen symbolickou částku. Když jsem mu to řekla, rozzuřil se: „Takže Jana je tvoje oblíbenkyně? Já pro tebe nic neznamenám?“

„Petře,“ odpověděla jsem tiše, „ty jsi můj syn a vždycky budeš. Ale nemůžu ti dál pomáhat ničit sám sebe i mě.“

Dny po tom rozhovoru byly těžké. Nemohla jsem spát, pořád jsem přemýšlela, jestli nedělám chybu. Ale pak jsem si uvědomila – někdy je láska i o tom říct dost.

Dnes sedím u okna a dívám se na zapadající slunce nad Ostravou. Jana přijede zítra na návštěvu a já vím, že alespoň jedno z mých dětí chápe mé rozhodnutí.

Možná mě budete soudit. Možná byste jednali jinak. Ale řekněte mi – kolikrát má člověk odpustit? A kdy už je čas myslet i na sebe?