Když vás vlastní syn vyhodí ze dveří: Příběh jedné matky

„Mami, prosím tě, nech to tady a běž už,“ řekl Michal bez jediného pohledu na mě. Stála jsem v předsíni jejich bytu na Jižním Městě, v ruce tašku s čerstvým pečivem, domácími karbanátky a ovocem pro vnoučata. Bylo sedm ráno, venku ještě šero, a já jsem se těšila, jak dětem udělám radost. Místo toho jsem stála mezi dveřmi, srdce mi bušilo až v krku a v očích mě pálily slzy.

„Michale, já jen…“ začala jsem tiše, ale on už zavíral dveře. „Lucie ještě spí. Nechceme být rušeni. Děkujeme za jídlo.“ Dveře zaklaply. Zůstala jsem stát na chodbě, v ruce igelitku, která teď byla těžší než kdy dřív.

Celou cestu domů jsem přemýšlela, kde se stala chyba. Vždyť jsme s Karlem pro Michala dělali všechno. Pozdní dítě, vymodlené po letech neúspěšných pokusů. Když se narodil, slíbila jsem si, že nikdy nebude cítit nedostatek lásky jako já. Moje máma byla chladná, nikdy mě neobejmula jen tak. Já chtěla být jiná.

Když byl Michal malý, nechodili jsme s Karlem na dovolené, šetřili jsme na jeho kroužky, na lepší školu. Každé Vánoce byly u nás slavnostní, i když jsme neměli moc peněz. Když měl horečku, nespala jsem celou noc a seděla u jeho postýlky. Když měl první lásku a ona ho opustila, pekla jsem mu bábovku a hladila ho po vlasech.

A teď? Teď mě vlastní syn vyhazuje ze dveří. A já vím proč – Lucie mě nemá ráda. Nikdy mě nechtěla přijmout do rodiny. Od začátku mi dávala najevo, že si Michala „přivlastnila“. Vždycky když přijdu, tváří se otráveně. Když jsem jim nabídla hlídání dětí, řekla mi, že mají vlastní režim a že bych jim to jen narušila.

Jednou jsem slyšela, jak Lucie šeptá Michalovi v kuchyni: „Tvoje máma je moc vtíravá. Pořád se nám plete do života.“ A on jí jen přikývl! To mě bolelo nejvíc.

Karel mi říká: „Nech je být, Aleno. Jsou dospělí.“ Ale jak mám být klidná? Vždyť jsou to moje vnoučata! Chci jim dát lásku, kterou jsem sama nedostala. Chci jim péct buchty, číst pohádky a chodit s nimi do parku.

Včera večer jsem pekla ty karbanátky do noci. Myslela jsem na to, jak je malý Tomášek miluje. Snažila jsem se být potichu, abych nevzbudila Karla. Ráno jsem vstala ve čtyři, abych všechno stihla připravit čerstvé.

A pak ten chladný přístup…

Zavolala jsem své sestře Janě. „Víš co? Já už nevím, co mám dělat,“ řekla jsem jí do telefonu a hlas se mi třásl.

„Alčo, možná bys měla dát Michalovi prostor,“ odpověděla opatrně Jana. „Možná je to těžké pro Lucii. Třeba má pocit, že jí zasahuješ do rodiny.“

„Ale já jim chci jen pomoct! Vždyť mají dvě malé děti a oba pracují!“

„Já vím… Ale někdy je pomoc vnímaná jako kontrola.“

Zavěsila jsem a seděla u kuchyňského stolu dlouho do noci. Přemýšlela jsem nad tím, jestli jsem opravdu tak špatná matka a tchyně.

Druhý den přišel Karel z práce a našel mě uplakanou.

„Co se zase stalo?“ zeptal se unaveně.

„Michal mě dneska vyhodil ze dveří…“

Karel si povzdechl a sedl si ke mně. „Aleno, musíš to nechat být. On už není malý kluk.“

„Ale proč je na mě tak zlý? Vždyť já mu chci jen dobře…“

„Možná jsi ho až moc rozmazlila,“ řekl tiše Karel.

Ta slova mě bodla jako nůž. Rozmazlila? Já? Vždyť jsem mu jen chtěla dát to nejlepší!

Celý týden jsem čekala na zprávu od Michala. Nepřišla žádná. Ani Lucie mi nenapsala poděkování za jídlo pro děti. Připadala jsem si zbytečná.

V pátek večer mi Jana napsala: „Alčo, pojď zítra na procházku do Stromovky.“ Souhlasila jsem – potřebovala jsem přijít na jiné myšlenky.

Když jsme šly parkem mezi rozkvetlými stromy, Jana se zastavila: „Víš co? Zkus jim napsat dopis. Napiš Michalovi všechno, co cítíš. Ale nevyčítej – jen popiš svoje pocity.“

Doma jsem dlouho seděla nad prázdným papírem. Nakonec jsem napsala:

„Milý Michale,
dnes ráno mě moc zabolelo tvoje chování. Vím, že máš svou rodinu a svůj život – a já bych ti ho nikdy nechtěla narušovat. Jen tě mám moc ráda a chybíš mi ty i děti. Pokud někdy budeš chtít přijít na oběd nebo si popovídat, budu moc ráda.
Máma.“

Odpověď nepřišla hned. Ale za pár dní mi přišla krátká SMS: „Mami, promiň za to ráno. Byli jsme unavení a potřebovali jsme klid. Děkujeme za jídlo.“

Nevím, jestli se něco změní. Nevím, jestli někdy budu moct být babičkou takovou, jakou bych chtěla být. Ale aspoň vím, že jsem udělala všechno pro to, abych byla dobrou mámou.

Někdy si říkám: Je možné milovat až moc? A kdy je čas pustit své dítě úplně? Co byste udělali vy na mém místě?