Bratrův dům, mé dětství: Když se domov stane cizím místem

„To nemyslíš vážně, Petře! Tohle je přece i můj domov!“ vyhrkla jsem, když jsem stála v kuchyni, kde ještě před pár lety voněly maminčiny buchty a táta si četl noviny. Petr se opřel o rám dveří a díval se na mě s kamennou tváří. „Jano, já vím, že je to těžké. Ale dům je teď můj. A potřebuju peníze. Pokud tu chceš bydlet, budeš muset platit nájem.“

Zamrazilo mě. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsme s Petrem jako děti běhali po zahradě, jak jsme se hádali o poslední koláč, jak jsme společně plakali, když nám umřela babička. Nikdy by mě nenapadlo, že právě on mi jednou řekne něco takového.

Po smrti rodičů jsme si mysleli, že všechno zvládneme společně. Dům připadl Petrovi, protože byl starší a rodiče věřili, že se o mě postará. Já jsem zůstala bydlet v podkroví, kde jsem měla svůj malý pokojík s výhledem na jabloň. Petr se odstěhoval do Prahy za prací a domů jezdil jen občas.

První roky po pohřbu byly těžké. Každý kout domu mi připomínal mámu i tátu. Když jsem si večer sedla na verandu a dívala se do zahrady, měla jsem pocit, že je slyším smát se z kuchyně. Ten dům byl pro mě víc než jen čtyři stěny – byl to můj svět.

Jenže pak přišel Petr s tím, že potřebuje peníze. Prý má hypotéku na byt v Praze a dům je teď jeho majetek. „Není fér, abys tu bydlela zadarmo,“ řekl mi jednou u večeře. „Já taky platím nájem.“

„Ale tohle není obyčejný byt! Tady jsme vyrůstali! Tohle je náš domov!“ bránila jsem se zoufale.

Petr jen pokrčil rameny. „Jano, já už tu nebydlím. Ty ano. A já to prostě potřebuju.“

Začala jsem mu platit. Každý měsíc jsem mu posílala peníze na účet a pokaždé mě to bodlo u srdce. Připadala jsem si jako cizí ve vlastním domě. Kdykoliv jsem prošla kolem jeho starého pokoje, vybavila se mi doba, kdy jsme si šeptali pod peřinou strašidelné historky. Teď tam byl jen prázdný pokoj plný krabic a ticha.

Jednou večer jsem seděla na verandě a přišla za mnou sousedka paní Novotná. „Janičko, co se děje? Vypadáš smutně.“

Rozbrečela jsem se jí na rameni. „Petr mi chce vzít domov…“

Paní Novotná mě pohladila po vlasech. „Tohle by tvoje maminka nikdy nechtěla.“

Začala jsem přemýšlet, jestli mám vůbec právo tu zůstávat. Petr měl pravdu – dům je jeho. Ale proč mám pocit, že mi někdo vyrval kus duše?

Jednoho dne přijel Petr nečekaně z Prahy. Seděli jsme naproti sobě v kuchyni a mlčeli.

„Jano…“ začal opatrně. „Vím, že jsi na mě naštvaná.“

„To není jen o penězích, Petře,“ řekla jsem tiše. „Je to o tom, že už nejsem doma.“

Petr sklopil oči. „Já vím. Ale já taky nemám jednoduchý život…“

„A myslíš, že já ano? Víš vůbec, jaké to je být tady sama? Každý den chodit kolem prázdných pokojů? Každý večer čekat, jestli se někdo vrátí?“

Petr mlčel dlouho. Pak vstal a odešel do svého starého pokoje. Slyšela jsem ho tam tiše plakat.

Další týdny byly napjaté. Petr mi začal psát zprávy – krátké, strohé: „Poslala jsi nájem?“ nebo „Potřebuju peníze dřív.“ Přestali jsme spolu mluvit o čemkoli jiném než o penězích.

Jednou večer jsem našla ve sklepě starou krabici s dopisy od mámy. Psala nám oběma – mně i Petrovi – jak nás má ráda a jak doufá, že budeme vždycky držet při sobě.

Seděla jsem na podlaze mezi pavučinami a brečela jako malá holka.

Rozhodla jsem se napsat Petrovi dopis:

„Petře,
pamatuješ si ještě na to léto, kdy jsme stavěli bunkr pod jabloní? Jak jsme se smáli a hádali o poslední jahody? Tenkrát jsme byli šťastní – protože jsme byli spolu doma.
Teď mám pocit, že jsme oba ztratili nejen rodiče, ale i sebe navzájem.
Nechci být tvůj nájemník. Chci být tvoje sestra.
Jana“

Dlouho neodpovídal. Pak mi jednoho dne zazvonil telefon.

„Jano… můžeme si promluvit?“

Sešli jsme se na verandě – tam, kde jsme kdysi hráli člověče nezlob se a kde nám máma nosila limonádu.

Petr byl nervózní. „Promiň… asi jsem to pokazil,“ řekl tiše.

„Já vím, že to máš těžké,“ odpověděla jsem mu. „Ale tenhle dům není jen tvůj nebo můj. Je náš – aspoň v srdci.“

Petr přikývl a poprvé po dlouhé době mě objal.

Nevím, jak to bude dál. Možná budu muset odejít a začít nový život jinde. Možná najdeme cestu zpátky k sobě i k našemu domovu.

Ale jedno vím jistě: domov není jen místo – je to pocit bezpečí a lásky.

A tak se ptám: Kolik z nás už někdy přišlo o svůj domov? A kolik z nás má odvahu bojovat o své místo na světě?