Nechci být jen služkou: Osm let v pasti vlastní rodiny

„Kristýno, kde je moje košile? A proč není večeře hotová?“ ozvalo se z obýváku, zatímco jsem s rukama od saponátu stála u dřezu a snažila se dočistit připálený hrnec. Petr seděl na gauči, nohy na stole, a ani se neobtěžoval zvednout oči od televize. V tu chvíli jsem měla chuť s tím hrncem praštit o zem. Osm let. Osm let dělám všechno správně – vařím, peru, uklízím, starám se o děti, o jeho rodiče, o jeho sestru, která si k nám chodí stěžovat na život a nechává po sobě špinavé hrnky. A stejně to nestačí.

„Hned to bude,“ odpověděla jsem tiše, ale v hlavě mi hučelo. Kdy naposledy se mě někdo zeptal, jak se mám já? Kdy naposledy jsem si mohla sednout a jen tak být? Vždycky je něco potřeba – někdo má hlad, někdo potřebuje vyprat, někdo zapomněl koupit mléko. A já? Já jsem tu jen proto, abych to všechno zařídila.

Když jsme s Petrem začínali, byli jsme zamilovaní. On byl ten vtipný kluk z gymplu, co mě pozval na první rande do kina na Anděla Páně. Smáli jsme se spolu, plánovali budoucnost. „Budu tě chránit,“ říkal mi tehdy. Jenže teď mám pocit, že chránit musím já jeho – před realitou, před domácností, před vlastní rodinou.

Moje maminka mi vždycky říkala: „Kristýnko, hlavně buď hodná holka. Muži mají rádi pořádek a teplou večeři.“ A já ji poslouchala. Jenže dneska už nevím, jestli to byla rada nebo past. Moje kamarádky mi záviděly – Petr je prý pracovitý, nikdy mě nepodvedl, přináší domů peníze. Ale nikdo nevidí tu druhou stranu: že jsem pro něj neviditelná, že mě bere jako samozřejmost.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a brečela do utěrky. Děti už spaly a Petr byl u počítače. Najednou přišla jeho matka – bez ohlášení, jako vždycky. „Kristýnko, nemáš něco sladkého? A prosím tě, mohla bys mi vyprat tu halenku? Zítra jdu k doktorovi.“ Ani se nezeptala, jak se mám. Jen další úkol na seznam.

Začala jsem být unavená. Nejen fyzicky – to bych zvládla. Ale duševně. Každý den stejný scénář: práce doma, práce v práci (protože samozřejmě chodím i do kanceláře), děti, domácnost, rodina. Nikdo mi nepomůže. Když jsem jednou navrhla Petrovi, že bychom mohli rozdělit domácí práce, podíval se na mě jako na blázna: „To je ženská práce. Já vydělávám.“

Začala jsem si psát deník. Potřebovala jsem někde ventilovat vztek a smutek. Psala jsem si otázky: Proč mám pocit viny, když si chci sednout s knížkou? Proč mám strach říct si o pomoc? Proč mám pocit, že když něco nezvládnu, selhala jsem jako žena?

Jednoho dne přišla moje kamarádka Jana na kávu. „Ty jsi nějaká pohublá,“ řekla mi hned ve dveřích. „Co se děje?“ A já to najednou nevydržela a všechno jí řekla – o Petrovi, o jeho matce, o tom nekonečném kolotoči povinností.

Jana mě objala a řekla: „Kristýno, nejsi služka! Máš právo na svůj život! Zkus si s Petrem promluvit.“

Ten večer jsem seděla naproti Petrovi u stolu a srdce mi bušilo až v krku.

„Petře, potřebuju s tebou mluvit.“

„Co je zase?“ povzdechl si a ani nezvedl oči od mobilu.

„Už to takhle dál nejde,“ řekla jsem tiše. „Jsem unavená. Potřebuju pomoct. Nejsem tvoje služka.“

Chvíli bylo ticho. Pak Petr řekl: „Ale vždyť všechno zvládáš. Proč si stěžuješ?“

„Protože už nemůžu! Chci taky žít! Chci mít čas na sebe! Chci být víc než jen někdo, kdo ti pere ponožky!“

Petr byl zaskočený. Myslím, že poprvé za osm let viděl slzy v mých očích kvůli němu.

Další dny byly napjaté. Petr byl uražený, jeho matka přestala chodit na návštěvy (což mi vlastně vůbec nevadilo), děti byly zmatené. Ale já cítila úlevu – poprvé jsem řekla nahlas to, co mě dusilo.

Začala jsem chodit na jógu a jednou týdně si vyrazila s Janou do kina nebo na víno. Petr se pomalu učil vařit těstoviny a občas vynesl koš bez připomínání. Nebylo to ideální – pořád jsme měli spory a hádky o maličkosti – ale něco se změnilo.

Největší změna ale byla ve mně samotné. Přestala jsem mít pocit viny za to, že chci žít i svůj život.

Dnes už vím: nejsem služka. Jsem žena, která má právo na respekt a vlastní sny.

A někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a ptám se sama sebe: Kolik žen kolem mě žije stejný příběh? A kdy konečně přestaneme být jen služkami ve vlastních domovech?