„Jsi jen doma, Veroniko“: Příběh o ztracených snech a odvaze začít znovu

„Veroniko, proč to pořád řešíš? Vždyť se máš dobře. Děti jsou spokojené, já vydělávám dost. Proč bys měla chodit do práce?“

Ta slova mi v hlavě znějí už několik let. Sedím na kraji postele v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a dívám se na Marka, jak si v kuchyni nalévá kávu. Je sobota ráno, děti ještě spí. Vzduch je těžký a ticho mezi námi by se dalo krájet.

Když jsem před pěti lety porodila druhého syna, byla jsem přesvědčená, že se do práce vrátím hned, jak malý půjde do školky. Měla jsem diplom z češtiny a literatury, tři roky praxe v malém nakladatelství a hlavu plnou nápadů. Jenže Marek tehdy říkal: „Proč by ses měla honit? Já vydělám dost, ty buď doma s dětmi. Ještě přijde tvůj čas.“

A já mu věřila. Věřila jsem, že to myslí dobře. Že mě chrání před stresem a shonem. Jenže teď, když jsou kluci oba ve škole a já mám najednou čas, slyším od něj něco úplně jiného.

„Víš, Veroniko,“ řekl mi včera večer u televize, „já bych byl rád, kdybys byla trochu víc ambiciózní. Všichni moji kolegové mají ženy, které něco dokázaly. Ty jsi pořád jen doma.“

Jen doma. Ta slova mě bodla jako nůž. Jen doma – jako by roky péče o děti, domácnost a jeho pohodlí nic neznamenaly.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsme spolu začínali. Byli jsme mladí, plní plánů. Já chtěla psát knihy, on chtěl cestovat. První dítě přišlo brzy, ale zvládli jsme to. Po druhém už jsem byla unavenější, ale pořád jsem měla sny. Jenže postupně se vytrácely.

Marek byl pořád v práci – porady, služebky, večírky s kolegy. Já doma s dětmi, mezi plínkami a úkoly z první třídy. Když jsem navrhla, že bych mohla začít psát články na volné noze nebo aspoň překládala knihy z polštiny (to byla moje specializace), mávl rukou: „To tě neuživí. To nemá cenu.“

A tak jsem přestala navrhovat. Přestala jsem snít.

Jenže teď je mi třicet osm a mám pocit, že jsem někde po cestě ztratila samu sebe.

Dnes ráno jsem sebrala odvahu a řekla Markovi: „Chci zpátky do práce. Už nechci být jen doma.“

Podíval se na mě překvapeně: „A co děti? Kdo bude vařit? Kdo bude dělat úkoly s Honzíkem?“

„Děti už jsou velké,“ odpověděla jsem tiše. „A ty máš taky ruce.“

Zasmál se – takovým tím způsobem, kdy víte, že vás nebere vážně.

Celý den mi bylo úzko. Procházela jsem staré e-maily od bývalých kolegů z nakladatelství. Někteří už tam nejsou, jiní dělají kariéru v Praze nebo v Brně. Napsala jsem Lucii – bývalé šéfové – jestli by pro mě neměla nějakou práci aspoň na částečný úvazek.

Odpověděla rychle: „Verčo, ozvi se! Něco vymyslíme.“

Srdce mi poskočilo radostí i strachem zároveň.

Večer přišel Marek domů později než obvykle. Děti už spaly. Sedla jsem si k němu do obýváku a řekla mu o Lucii.

„Takže ty chceš být jako ty kariéristky? Myslíš si, že tě někdo po tolika letech vezme zpátky?“

„Chci to aspoň zkusit,“ odpověděla jsem.

„Víš co? Dělej si co chceš,“ mávl rukou a odešel do ložnice.

Seděla jsem tam dlouho sama. Přemýšlela jsem o tom, kolik žen kolem mě řeší totéž – jestli mají právo chtít víc než jen péči o rodinu. Kolik z nás slyší od svých mužů podobné věty? Kolik z nás má strach udělat první krok?

Druhý den ráno mi Lucie volala: „Verčo, máme tu projekt na překlady dětských knížek z polštiny. Je to na dálku, můžeš pracovat z domova.“

Rozbrečela jsem se štěstím i úlevou.

Když jsem to řekla Markovi, jen pokrčil rameny: „Tak hlavně aby ti to vydrželo.“

Ale já vím, že tentokrát už se nevzdám.

Možná nejsem dost ambiciózní podle jeho představ – ale podle těch svých ano.

A tak se ptám: Kolik z vás muselo bojovat o právo být víc než jen „jen doma“? A kolik z vás ještě čeká na svůj čas?