Tlačili mě do svatby s Janem, ale netušili, co skrývám

„Proč pořád mlčíš, Aleno? To dítě potřebuje otce!“ křičela na mě máma přes stůl, zatímco táta jen mlčky kroutil hlavou. Seděla jsem v kuchyni našeho panelákového bytu v Brně a cítila, jak se mi hroutí svět. Všichni kolem mě měli jasno: vdát se, mít dítě, být šťastná. Jenže já jsem věděla něco, co oni netušili.

Jan byl dokonalý na papíře. Pracoval jako účetní, byl slušný, nikdy nezapomněl popřát k svátku. Ale nikdy mě neobejmul jen tak. Nikdy se mi nepodíval do očí a neřekl, že mě miluje. A já? Já jsem si ho vzala jen proto, abych měla klid od rodiny. Bylo mi třicet tři a každý den jsem slyšela: „Alenko, už ti tikají biologické hodiny.“

První měsíce po svatbě byly jako špatný sen. Jan chodil domů pozdě, večery trávil u televize nebo s kamarády v hospodě. Když jsem mu řekla, že bych chtěla dítě, jen pokrčil rameny: „Jestli chceš, tak jo.“ Tak jsme se snažili. A když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem šťastná – aspoň chvíli.

„Bude to kluk nebo holka?“ ptala se máma hned po ultrazvuku. „Hlavně ať je zdravé,“ odpověděla jsem unaveně. Ale Jan? Ten se ani nezeptal. Jen mi jednou večer řekl: „Doufám, že to nebude moc řvát.“

Porod byl těžký. Malý Tomášek přišel na svět o měsíc dřív a já jsem ležela na JIPce s horečkou a strachem. Jan přišel až druhý den. „Musel jsem do práce,“ řekl bez emocí. V tu chvíli jsem pochopila, že na všechno budu sama.

První týdny doma byly peklo. Tomášek pořád plakal, já byla vyčerpaná a Jan se mi vyhýbal. Jednou v noci jsem ho našla spát na gauči v obýváku. „Potřebuju se vyspat,“ zamumlal a otočil se ke zdi.

Začala jsem být nervózní, podrážděná. Máma mi volala každý den: „Musíš být silná kvůli dítěti.“ Ale kdo byl silný kvůli mně? Táta jen mlčel a díval se do země, když jsem přijela na návštěvu.

Jednoho dne jsem našla v Janově mobilu zprávy od nějaké Hany. „Chybíš mi,“ psala mu. Srdce mi bušilo až v krku. Když jsem se ho zeptala, jen pokrčil rameny: „Co jsi čekala? Ty jsi pořád jen s malým.“

V tu chvíli jsem věděla, že to musím ukončit. Po roce manželství jsem podala žádost o rozvod. Máma brečela: „Co jsme ti to udělali? Proč nám to děláš?“ Táta mě poprvé v životě objal a zašeptal: „Hlavně buď šťastná.“

Zůstala jsem sama s Tomáškem v malém bytě na Lesné. Peněz bylo málo, noci dlouhé a samota tíživá. Pracovala jsem z domova jako účetní pro malou firmu a snažila se být dobrou mámou i tátou zároveň.

Jednou večer Tomášek onemocněl. Měl horečku přes čtyřicet a já jsem ho musela nést v náručí přes půl sídliště na pohotovost, protože auto jsme neměli a Jan nezvedal telefon. Seděla jsem v čekárně a brečela do kapesníku.

Lidé kolem mě si šeptali: „To je ta rozvedená.“ Cítila jsem jejich pohledy jako jehly v zádech. Ale když mi doktorka řekla, že Tomášek bude v pořádku, poprvé po dlouhé době jsem se usmála.

Začala jsem chodit na hřiště mezi ostatní mámy. Některé mě ignorovaly, jiné litovaly. Ale našla jsem i kamarádku – Lenku, která byla taky sama s dcerkou. Povídaly jsme si o všem možném – o dětech, o bývalých partnerech, o snech, které jsme musely odložit.

Jednou večer jsme seděly u mě doma a Lenka se zeptala: „Nelituješ toho všeho?“ Podívala jsem se na spícího Tomáška a odpověděla: „Někdy ano. Ale když ho vidím smát se, vím, že bych to udělala znovu.“

Často přemýšlím nad tím, proč mě rodina tolik tlačila do svatby. Proč pro ně bylo důležitější mít zeťáka než šťastnou dceru? Proč jsme my ženy pořád nucené dělat kompromisy mezi vlastním štěstím a očekáváním ostatních?

Dnes je Tomáškovi pět let. Je zdravý, veselý a chytrý kluk. Já mám práci, která mě baví, a přátele, kteří mě berou takovou, jaká jsem. Ale někdy večer si lehnu do postele a ptám se sama sebe: „Bylo to všechno nutné? Musíme opravdu obětovat tolik jen proto, abychom splnily představy druhých?“

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že rodinné tlaky mají právo rozhodovat o našem životě?