Mateřská láska na hraně: Mezi mnou a mým synem stojí jeho žena

„Petře, prosím tě, aspoň mi řekni, co jsem udělala špatně!“ vyhrkla jsem, když jsem stála ve dveřích jeho bytu na pražském sídlišti. V očích měl únavu a něco, co jsem dřív neznala – odstup. Vedle něj stála Lucie, jeho žena, s rukama založenýma na prsou a pohledem, který mě propaloval skrz naskrz.

„Mami, teď není vhodná chvíle,“ řekl Petr tiše a Lucie jen protočila oči. „Vždyť jsi nám volala už třikrát tento týden. Máme taky svůj život.“

Cítila jsem, jak se mi hroutí svět. Vždyť jsem jen chtěla vidět svého vnuka Matyáše, kterého mi Lucie poslední měsíc odmítá půjčovat. Prý je nemocný, prý má moc školy, prý je unavený… Ale já vím, že za tím je něco víc. Něco, co mezi mě a Petra postavila právě ona.

Když jsem odcházela domů tramvají číslo 22, v hlavě mi vířily vzpomínky. Jak jsem Petra vychovávala sama po rozvodu s jeho otcem Milanem. Jak jsme spolu zvládli všechno – jeho první zlomené srdce, maturitu i přijímačky na vysokou. Byli jsme tým. A teď? Teď mám pocit, že mě někdo vymazal z jeho života.

Doma mě čekala tichá kuchyně a hrnek studené kávy. Sedla jsem si ke stolu a rozbrečela se. Vzpomněla jsem si na poslední rodinnou oslavu – Matyášovy páté narozeniny. Lucie tam byla jako královna večírku, všechno muselo být podle ní. Když jsem chtěla Matyášovi přečíst pohádku, Lucie mě přerušila: „Teď ne, Jano. Už je čas na dort.“ Petr jen mlčel a díval se do země.

Začala jsem si všímat, že Petr se mnou mluví čím dál méně. Když už jsme spolu byli sami, byl nervózní. „Lucie říká, že bys měla respektovat naše hranice,“ řekl mi jednou. „Nechceme, aby Matyáš byl rozmazlený.“ Rozmazlený? Vždyť jsem mu chtěla jen koupit nové autíčko!

Jednou večer mi zavolala moje sestra Alena. „Jano, musíš to nechat být,“ radila mi. „Jestli budeš tlačit, ztratíš ho úplně.“ Ale jak mám přestat bojovat o vlastní dítě? O vnouče?

Začala jsem si psát deník. Každý den jsem do něj vylévala bolest i vztek. Psala jsem o tom, jak mi chybí Petrovo objetí, jeho smích i to, jak jsme spolu chodili na pivo do hospody U Tří lvů. Psala jsem o tom, jak mě bolí Luciina slova i Petrova mlčenlivost.

Jednoho dne jsem se rozhodla napsat Petrovi dopis. Ne SMSku, ne e-mail – opravdový dopis rukou. Napsala jsem mu všechno: jak ho miluju, jak mi chybí a jak mě bolí, že mě odstrčil. Prosila jsem ho o jedinou věc – abych mohla být součástí jeho života a života Matyáše.

Odpověď nepřišla hned. Čekala jsem týden, dva… A pak jednoho dne zazvonil telefon.

„Mami?“ ozvalo se na druhém konci tiché odpoledne.

„Petře!“ vyhrkla jsem.

„Můžeme se sejít? Sám…“

Srdce mi poskočilo radostí i strachem zároveň. Domluvili jsme si schůzku v malé kavárně na Vinohradech. Když přišel, vypadal unaveněji než kdy dřív.

„Mami… já nevím, co mám dělat,“ začal tiše. „Lucie… ona má pocit, že tě moc poslouchám. Že se jí snažíš radit do výchovy a že jí tím podkopáváš autoritu.“

„Petře,“ vzlykla jsem, „já nechci Lucii ublížit. Jen… chci být součástí vašeho života.“

Petr si povzdechl: „Já tě mám rád. Ale doma je to teď napjaté. Lucie je pořád podrážděná…“

Chvíli jsme mlčeli. Pak Petr řekl: „Já nevím, jak to vyřešit. Nechci přijít o tebe ani o ni.“

Chtěla jsem ho obejmout jako kdysi, ale zůstala jsem sedět naproti němu a jen mu stiskla ruku.

Od té doby jsme si začali psát častěji – tajně před Lucií. Občas mi poslal fotku Matyáše nebo krátkou zprávu: „Dneska šel poprvé sám do školy.“ Bylo to málo, ale bylo to něco.

Jednou večer mi Petr napsal: „Lucie chce jet s Matyášem na víkend k jejím rodičům do Brna. Můžeme se sejít?“ Souhlasila jsem bez váhání.

Ten víkend jsme strávili spolu – šli jsme na procházku do Stromovky, dali si smažák v bufetu a povídali si jako za starých časů. Smáli jsme se a já měla pocit, že mám svého syna zpátky.

Ale když se Lucie vrátila domů a zjistila to, bylo zle.

Večer mi volala: „Jano, prosím tě, respektuj naši rodinu! Petr potřebuje klid! Jestli budeš dál zasahovat do našeho života, přestanu ti Matyáše ukazovat úplně!“

Zůstala jsem sedět s mobilem v ruce a slzami v očích. Co mám dělat? Mám ustoupit a čekat? Nebo bojovat dál?

Od té doby je vše ještě napjatější. Petr je rozpolcený mezi mnou a Lucií. Já se snažím být trpělivá a doufám, že jednou pochopí i ona – že mateřská láska není hrozba.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla Prahy a ptám se sama sebe: Je možné najít cestu zpátky k vlastnímu dítěti, když mezi vás někdo postaví zeď? Má cenu bojovat za rodinu za každou cenu?

Co byste udělali vy na mém místě?