Dárek, který rozdělil rodinu: Příběh o bytě, loajalitě a hranicích oběti

„Mami, to nemyslíš vážně!“ vyhrkla jsem do telefonu tak hlasitě, že se na mě v tramvaji otočila starší paní. V ruce jsem svírala mobil a cítila, jak se mi potí dlaně. „Jana s Martinem přece nemůžou chtít, abych jim DAROVALA svůj byt! Vždyť víš, jak těžce jsem na něj šetřila.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak se ozvalo mámino unavené povzdechnutí: „Lucko, oni jsou teď v těžké situaci. Martin přišel o práci, mají malou Aničku… Ty jsi sama, máš dobrou práci, zvládneš to.“

Zavřela jsem oči a snažila se nerozbrečet. Sama? Ano, nemám děti ani partnera, ale to neznamená, že můžu rozdávat střechu nad hlavou. Ten byt v Holešovicích byl můj sen. Každý víkend jsem si odříkala kafe s kamarádkami, abych měla na splátky. A teď mám všechno zahodit jen proto, že moje švagrová Jana je zvyklá dostat všechno, co si zamane?

Vzpomněla jsem si na poslední rodinnou oslavu. Jana tam seděla s pohárem vína a hlasitě vyprávěla, jak je těžké žít v podnájmu. „Lucka má byt navíc, to je prostě nespravedlivý,“ řekla tehdy polohlasem Martinovi. Myslela jsem, že žertuje.

Ale teď to byla realita. Máma mi do telefonu šeptala: „Prosím tě, aspoň jim to promysli. Martin je tvůj bratr.“

Zavěsila jsem a zůstala sedět v tramvaji jako omráčená. Hlavou mi běžely vzpomínky na dětství – jak jsme s Martinem stavěli bunkry z dek v obýváku, jak mě bránil před kluky na hřišti. Ale pak přišla Jana. Od začátku mezi námi jiskřilo napětí. Byla krásná, sebevědomá a vždycky věděla, co chce. A teď chtěla můj byt.

Večer jsem seděla u stolu a zírala na stěnu. Zpráva od Martina přišla krátce po deváté: „Lucko, vím, že je to hodně, ale pro Aničku bych udělal cokoliv. Prosím tě.“

Cítila jsem vztek i lítost zároveň. Proč mám být já ta špatná? Proč mám já nést tíhu jejich problémů? Napsala jsem mu: „Martine, ten byt je všechno, co mám. Nemůžu ti ho dát.“

Druhý den ráno mi volala Jana. Její hlas byl ledový: „Takže jsi sobecká? Víš vůbec, jaké to je mít dítě a nevědět, kde budeš bydlet?“

„Jano,“ snažila jsem se zachovat klid, „chápu vaši situaci, ale já taky nejsem bezstarostná. Ten byt jsem si vydřela sama.“

„To je typické,“ odsekla a zavěsila.

Od té chvíle se všechno změnilo. Máma mi přestala volat tak často. Martin mi neodpovídal na zprávy. Na rodinné večeři u rodičů bylo dusno – Jana se mnou nepromluvila ani slovo a Martin se díval do talíře.

Jednou večer jsem přišla domů a našla ve schránce dopis od mámy: „Lucko, rodina je důležitější než majetek. Přemýšlej o tom.“

Seděla jsem v kuchyni a brečela jako malá holka. Byla jsem opravdu tak špatná? Měla bych se obětovat pro bratra? Ale co když přijdu o všechno a oni mě pak stejně odsunou stranou?

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po nábřeží a přemýšlela o tom všem. V práci jsem byla roztržitá, kolegyně Eva si toho všimla: „Lucko, co se děje?“

Všechno jsem jí vyklopila. Eva jen zakroutila hlavou: „Tohle není fér. Rodina by tě neměla vydírat.“

Ale doma mě čekaly další výčitky. Máma mi psala zprávy o tom, jak je Anička nemocná a jak by jí vlastní pokoj pomohl uzdravit se rychleji. Jana rozeslala do rodinné skupiny na WhatsAppu dlouhý text o tom, jak některé lidi zajímá jen vlastní pohodlí.

Začala jsem pochybovat o sobě samé. Možná mají pravdu? Možná bych měla být velkorysejší?

Jednou večer jsem potkala tátu na ulici. Pozval mě na pivo do hospody U Veverky. Seděli jsme naproti sobě a táta řekl: „Lucko, já tě chápu. Ale tvoje máma… ona vždycky chtěla držet rodinu pohromadě za každou cenu.“

„A co když ta cena je moje štěstí?“ zeptala jsem se tiše.

Táta mě pohladil po ruce: „Musíš si stát za svým. Jinak tě to zničí.“

Doma jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, jak snadno se může rodina změnit v cizince jen kvůli majetku. Jak rychle se láska promění ve výčitky a manipulaci.

Nakonec jsem napsala do rodinné skupiny: „Byt si nechám. Je mi líto vaší situace, ale nemůžu obětovat svůj domov. Pokud mě kvůli tomu odsoudíte, je to vaše volba.“

Odpověď přišla jen od táty: palec nahoru.

Od té doby s Martinem skoro nemluvím. Máma se mnou komunikuje jen zdvořile. Jana mě ignoruje úplně.

Někdy si říkám – udělala jsem správně? Nebo jsem opravdu sobecká? Jak daleko by měl člověk zajít kvůli rodině? Co byste udělali vy na mém místě?