Těhotná v osmačtyřiceti: Co tomu řeknou lidi?

„To si děláš srandu, že jo?“ vyhrkla moje sestra Jana, když jsem jí mezi dveřmi oznámila, že čekám dítě. Její hlas byl ostrý jako nůž a v očích se jí mísil šok s nepochopením. „V tomhle věku? Co tomu řeknou lidi?“ Její slova se mi zarývala do srdce víc než bych čekala. Vždycky jsme si byly blízké, ale teď jsem cítila, jak mezi námi roste zeď.

Nikdy jsem si nemyslela, že po čtyřicítce ještě někdy uslyším slovo „těhotná“ ve spojení se svým jménem. Po dvaceti letech manželství, které skončilo rozvodem, jsem se soustředila na práci v knihovně a na své dvě dospělé děti – Tomáše a Kláru. Byla jsem přesvědčená, že teď už mě čeká jen klid: káva s kamarádkou Lídou, volné víkendy, ticho v bytě na Vinohradech. Ale pak přišel Petr.

Petr byl o pět let mladší, kolega z práce, který mi pomohl znovu uvěřit, že život nekončí rozvodem. Byli jsme spolu teprve rok, když jsem zjistila, že jsem těhotná. První reakce byla směsice paniky a neuvěřitelného štěstí. Ale pak přišly otázky – co na to řeknou děti? Co rodina? Co sousedé v domě, kde každý zná každého?

Když jsem to oznámila Tomášovi, jen se na mě dlouze podíval. „Mami… to snad nemyslíš vážně. Vždyť už máš dvě děti. Chceš být babička nebo máma?“ Jeho slova bolela. Klára se mnou týden nemluvila. Prý je to ostuda. Prý jsem sobecká.

Petr byl překvapený, ale šťastný. „To zvládneme,“ říkal mi večer v posteli a hladil mě po vlasech. „Všechno bude dobrý.“ Ale já věděla, že to nebude tak jednoduché. Každý den jsem cítila pohledy kolegyň v práci – šeptaly si za mými zády. „To je ta, co čeká dítě v padesáti,“ slyšela jsem jednou na chodbě.

Moje máma mi zavolala hned druhý den po Janině návštěvě. „Jsi normální? Vždyť to není přirozené! Víš, jaké jsou s tím rizika?“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že dnes už medicína pokročila, ale ona jen mávla rukou. „Za našich časů by tě lidi ukamenovali.“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Každé ráno jsem se dívala do zrcadla a ptala se: Mám na to ještě sílu? Nejsem už moc stará? Ale když jsem slyšela tlukot malého srdíčka na ultrazvuku v Motole, rozplakala jsem se štěstím.

Jednoho večera jsme seděli s Petrem u stolu a on najednou řekl: „Víš, že tě obdivuju? Že bych to na tvém místě asi nedal.“ Usmála jsem se přes slzy. „Já taky nevím, jestli to dám. Ale chci to aspoň zkusit.“

Začaly chodit první dopisy od zdravotní pojišťovny – rizikové těhotenství, další vyšetření, genetické testy. Petr mě vozil po doktorech a snažil se mě rozesmát. Ale doma to bylo horší. Tomáš přestal chodit na návštěvy úplně a Klára mi poslala zprávu: „Až si to rozmyslíš, ozvi se.“

Jednou večer zazvonila Jana s lahví vína. Sedly jsme si na balkon a ona dlouho mlčela. Pak řekla: „Víš… já ti závidím tu odvahu. Já bych neměla sílu začínat znovu.“ Poprvé za dlouhou dobu jsme spolu plakaly i smály se zároveň.

Lída mě vzala do kavárny na Letné a řekla: „Kašli na lidi. Každý má svůj život. Ty jsi vždycky byla jiná.“ Ale já věděla, že to není tak jednoduché. V práci mi dali najevo, že s mou pozicí už moc nepočítají – prý mladší kolegyně zvládnou víc.

Začala jsem psát deník pro své nenarozené dítě. Psala jsem mu o tom, jaké je být ženou v Česku po čtyřicítce – jak je těžké být jiná, jak je těžké čelit předsudkům i vlastní rodině.

Jednoho dne mi Tomáš zavolal: „Mami… promiň mi to všechno. Jenom mám strach o tebe.“ Poprvé za dlouhou dobu jsem cítila naději.

Porod byl těžký – komplikace, strach o život dítěte i svůj vlastní. Ale když mi malého Filipa položili do náruče, věděla jsem, že všechno stálo za to.

Dnes je Filipovi půl roku a já se učím žít nový život – s miminkem, s Petrem a pomalu i s dětmi, které si zvykají na novou realitu.

Někdy se ptám sama sebe: Udělala bych to znovu? A co byste udělali vy na mém místě? Máme právo začít znovu i navzdory tomu, co si myslí ostatní?