Dnes jsem vyhodila syna a snachu z bytu: Konečně jsem pochopila, že můj život není jejich hotel

„Tomáši, už toho mám dost! Okamžitě si sbalte věci a odejděte!“ křičela jsem, zatímco mi po tvářích stékaly slzy. Stála jsem uprostřed obýváku, ruce se mi třásly a srdce bušilo jako splašené. Tomáš na mě nechápavě zíral, Lucie se rozplakala a začala ho tahat za rukáv. „Mami, to nemyslíš vážně… Kam máme jít?“ ozval se Tomáš roztřeseným hlasem.

V tu chvíli mi hlavou proběhlo všechno, co se za poslední rok stalo. Jak jsem je před rokem pustila k sobě do bytu na Žižkově, když jim skončil podnájem a oni tvrdili, že je to jen na pár týdnů. „Mami, je to jen dočasné, než najdeme něco vlastního,“ sliboval Tomáš tehdy. Byla jsem ráda, že jim můžu pomoct. Vždyť co je matka, když ne ta, která podrží své děti v těžkých chvílích?

Jenže týdny se změnily v měsíce. Lucie si našla práci v kavárně na Vinohradech, Tomáš pořád hledal „něco lepšího“, jak říkal. Každý den jsem vařila večeře pro tři lidi místo jednoho, prala jejich prádlo, poslouchala jejich hádky kvůli penězům i tomu, kdo zase zapomněl koupit toaletní papír. Když jsem se jednou zmínila, že bych ráda měla večer pro sebe, Lucie se urazila: „To snad není problém, ne? Vždyť jsme rodina.“

Začala jsem se cítit jako host ve vlastním bytě. Ráno jsem vstávala do práce dřív než oni a večer nacházela v kuchyni nepořádek po jejich pozdní večeři. Když jsem chtěla mít klid na čtení nebo sledování televize, vždycky někdo potřeboval něco řešit – půjčit peníze, poradit s úřady nebo jenom postěžovat si na svět. Přestala jsem zvát kamarádky na návštěvu, protože Lucie měla vždycky něco proti: „Zase tu budeš mít tu Janu? Ta je tak upovídaná…“

Jednoho dne jsem přišla domů a našla v obýváku cizího kluka – kamaráda Tomáše – jak si tam rozvaluje nohy na mém konferenčním stolku a pije pivo. „To je jen na chvilku,“ mávl Tomáš rukou. V tu chvíli mi došlo, že už nejsem paní svého domova.

Začala jsem být nervózní, podrážděná a často jsem brečela v koupelně. Když jsem se Tomáše opatrně zeptala, jestli už mají nějaký plán na vlastní bydlení, jen mávl rukou: „Teď je to těžké, mami. Nájem je drahý.“ Lucie mi jednou dokonce řekla: „Vždyť ty tu stejně žiješ sama, tak proč bys nám nemohla pomoct?“

Před týdnem mi volala moje sestra Alena: „Jano, ty jsi úplně vyčerpaná! Musíš myslet i na sebe.“ Ale já jsem pořád cítila vinu. Co když je vyhodím a oni skončí někde na ulici? Co když mě budou nenávidět?

Včera večer ale přišla poslední kapka. Vrátila jsem se z práce a našla kuchyň plnou špinavého nádobí a prázdných obalů od pizzy. V lednici nebylo nic k jídlu – všechno snědli. Když jsem Lucii řekla, že bych ocenila trochu pomoci s úklidem, jen protočila oči: „No jo, už zase…“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o svém životě – o tom, jak jsem vždycky všechno dělala pro druhé a nikdy pro sebe. Ráno jsem vstala s rozhodnutím. Dnes je ten den.

A tak teď stojím v obýváku a sleduji svého syna a jeho ženu, jak si balí věci do igelitek. Tomáš se ještě naposledy otočí: „Mami… vážně nás vyhazuješ?“

„Ano,“ odpovím tiše. „Potřebuju svůj život zpátky.“

Lucie mě míjí bez jediného slova. Dveře se za nimi zavřou a já zůstanu sama v tichu bytu. Najednou cítím zvláštní směs úlevy a smutku.

Sednu si ke kuchyňskému stolu a dívám se na starou fotku Tomáše jako malého kluka. Slzy mi tečou po tvářích, ale tentokrát jsou jiné – nejsou to slzy zoufalství, ale spíš smíření.

Udělala jsem správnou věc? Nebo jsem jen sobecká matka? Co byste udělali vy na mém místě?