Babiččina nečekaná pomsta: Lekce pokory v srdci maloměsta

„To snad není možné! To jste opravdu tak neschopná, že neumíte ani správně spočítat rohlíky?“ ozvalo se za mnou posměšně. Otočila jsem se a spatřila Lauru, mladou prodavačku s výrazem, který by dokázal zmrazit i čerstvě upečený chléb. Celá fronta v malém obchodě Na Růžku se na mě otočila a já cítila, jak mi hoří tváře. Všichni mě znali – starou paní Věru, která tu žila celý život. Ale teď jsem byla jen trapná babka, co neumí počítat.

Cestou domů jsem v ruce drtila igelitku a v hlavě mi vířily myšlenky. „Tohle jí nedaruju,“ mumlala jsem si. „Kdo si myslí, že je? Jen proto, že má čerstvě maturitu a umí rychle markovat, může ponižovat starší lidi?“ V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem, jak jí to vrátit. Možná bych mohla napsat stížnost vedoucí. Nebo rozšířit po vsi nějakou pikantní historku o její rodině – vždyť její matka byla známá drbna!

Druhý den jsem seděla u kávy s mou nejlepší kamarádkou Ludmilou. „Věro, nech to být,“ radila mi. „Mladí jsou dneska drzí, ale nestojí to za to.“ Jenže já už byla rozhodnutá. Pomsta bude sladká.

Začala jsem chodit do obchodu každý den. Vždycky jsem si vybrala tu nejkomplikovanější objednávku – deset rohlíků, tři housky, dvě kila brambor, ale jen když budou opravdu malé. Laura mě musela obsluhovat a já ji zkoušela z trpělivosti. Jednou jsem dokonce předstírala, že mi vrátila špatně peníze. „Opravdu jste mi dala správně?“ ptala jsem se nahlas, aby to slyšeli i ostatní.

Jednoho dne mě Laura zastavila před obchodem. „Paní Věro, můžu s vámi mluvit?“ Její hlas byl tichý a nejistý. „Chtěla bych se omluvit za to, co se stalo minulý týden. Byla jsem protivná a neměla jsem právo vás takhle shodit.“

Zůstala jsem stát jako opařená. Omluva? To jsem nečekala. Najednou mi bylo trapně za všechny ty malé naschvály, které jsem jí provedla. „To je v pořádku,“ zamumlala jsem a rychle odešla.

Jenže tím to neskončilo. Laura mě začala zdravit na ulici a jednou mi dokonce nabídla pomoc s taškami. „Máte těžké nákupy, nechcete pomoct domů?“ Překvapilo mě to, ale souhlasila jsem. Cestou jsme si povídaly o všem možném – o jejím studiu, o mém zesnulém manželovi, o tom, jak je těžké být mladý i starý v dnešní době.

Začaly jsme se vídat častěji. Laura mi nosila čerstvé pečivo až domů a já jí na oplátku pekla koláče podle starých rodinných receptů. Jednou večer jsme seděly u mě v kuchyni a smály se nad tím, jak jsme na sebe byly protivné.

„Víš, babi Věro,“ řekla Laura najednou (začala mi říkat babi), „já měla ten den hroznou hádku doma. Táta přišel o práci a já byla úplně mimo.“

V tu chvíli mi došlo, jak málo někdy víme o druhých lidech. Moje pomsta byla směšná ve srovnání s tím, co prožívala ona.

Ale ne všichni v naší vesnici byli nadšení z našeho nového přátelství. Moje dcera Jana si myslela, že jsem se zbláznila. „Mami, vždyť je to jen prodavačka! Proč se s ní vůbec bavíš?“ A Ludmila mi vyčítala: „Vždyť jsi ji chtěla potrestat! Teď jí pečeš koláče?“

Jenže já už věděla své. Pomsta je jako jed – nejvíc ublíží tomu, kdo ji nosí v sobě.

Jednoho dne přišla Laura uplakaná. „Babi Věro, můžu u vás přespat? Doma je dusno…“ Samozřejmě jsem ji přijala. Povídaly jsme si dlouho do noci a já si uvědomila, že bych ji mohla mít ráda jako vlastní vnučku.

Když se situace doma uklidnila, Laura se ke mně vracela už jen na návštěvy a společné pečení. Z vesnice jsme byly najednou známé dvojice – stará paní a mladá prodavačka.

Dnes už vím, že kdybych tehdy podlehla touze po pomstě a rozšířila o Lauře nějaký drb nebo ji udala vedoucí, nikdy bych nezískala takovou přítelkyni.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Kolik zbytečných křivd mezi lidmi vzniká jen proto, že si nedokážeme odpustit? A opravdu stojí za to držet v sobě zášť místo toho, abychom zkusili pochopit druhého člověka?

Co myslíte vy? Má smysl oplácet křivdu křivdou? Nebo je lepší hledat cestu k odpuštění?