Samota Veroniky: Příběh o ztrátě, naději a odvaze milovat znovu

„Proč mi nikdy neřekneš, co tě trápí?“ zeptal jsem se tiše, zatímco jsme seděli naproti sobě v malé kavárně na Letné. Venku pršelo a kapky bubnovaly na okno, jako by chtěly přehlušit napětí mezi námi. Veronika se na mě podívala těma svýma tmavýma očima, ve kterých se odrážela celá její samota. „Protože bys to nepochopil,“ odpověděla a sklopila zrak ke svému hrnku s kávou.

Bylo mi čtyřicet šest a po rozvodu s Lenkou jsem si myslel, že už mě v životě nic nepřekvapí. Deset let jsem střídal ženy, chodil na rande přes seznamky, ale nikdy jsem necítil nic skutečného. Až do chvíle, kdy jsem potkal Veroniku. Byla jiná – uzavřená, tichá, ale zároveň v ní bylo něco, co mě nutilo chtít ji poznat víc. Pracovala jako knihovnice v malé pobočce na Žižkově a její život byl obklopený tichem. Neměla děti, rodinu vídala jen zřídka a přátelům se spíš vyhýbala.

Naše první setkání bylo náhodné – oba jsme sáhli po stejné knize v antikvariátu. „To je moje srdcovka,“ usmála se tehdy nesměle. „Můžeme si ji přečíst spolu?“ navrhl jsem bez přemýšlení. Od té doby jsme se začali vídat častěji. Ale pokaždé, když jsem se jí snažil přiblížit, narazil jsem na neviditelnou zeď.

Jednou večer u ní doma, když jsme seděli na pohovce a poslouchali staré vinylové desky, jsem se jí zeptal: „Proč jsi pořád sama? Proč jsi nikdy neměla rodinu?“ Veronika se napjala a dlouho mlčela. „Některé věci nejsou pro každého,“ řekla nakonec tiše. Cítil jsem v jejím hlase bolest, kterou jsem nedokázal pojmenovat.

Začal jsem být posedlý tím, co ji trápí. Moje sestra Jana mi říkala: „Nech to být, Tomáši. Někteří lidé prostě nejsou stavění na vztahy.“ Ale já nemohl. Chtěl jsem ji zachránit – nebo možná zachránit sám sebe před vlastní prázdnotou.

Jednoho dne jsem ji překvapil návštěvou v práci. Seděla mezi regály plnými knih a zapisovala nové přírůstky. „Veroniko, pojď dneska ven,“ navrhl jsem. „Pojedeme na výlet do Českého ráje.“ Zaváhala, ale nakonec souhlasila.

Cestou v autě mlčela. Když jsme dorazili na vyhlídku nad Hrubou Skálou, rozplakala se. „Víš, Tomáši, já… já jsem kdysi byla jiná,“ začala mezi vzlyky. „Měla jsem snoubence. Jmenoval se Petr. Zemřel při autonehodě cestou za mnou.“ Ztuhl jsem. Najednou mi všechno dávalo smysl – její strach z blízkosti, její samota.

„Od té doby už nedokážu nikoho pustit k sobě,“ pokračovala. „Moje máma mi vždycky říkala, že musím být silná. Ale já nejsem silná. Jenom předstírám.“

Objal jsem ji a poprvé cítil, že mě opravdu potřebuje. Ale zároveň jsem pochopil, že ji nemůžu zachránit – že to musí udělat sama.

Následující týdny byly jako na houpačce. Jednou byla otevřená a vřelá, podruhé se stáhla do sebe a neodpovídala na zprávy. Moje dcera Klára mi vyčítala: „Tati, proč si pořád vybíráš ženy, které tě jenom zraňují?“ Nevěděl jsem, co jí odpovědět.

Jednoho večera jsme se s Veronikou pohádali. „Nemůžeš mě pořád nutit mluvit o minulosti!“ křičela na mě. „Já jen chci vědět, kdo jsi,“ bránil jsem se zoufale.

„Jsem někdo, kdo už dávno přestal věřit v lásku!“ vykřikla a zabouchla za sebou dveře.

Seděl jsem v jejím bytě sám a přemýšlel o tom, jestli má vůbec smysl snažit se dál. Ale pak mi přišla zpráva: „Promiň mi to všechno. Bojím se tě ztratit.“

Začali jsme spolu chodit na terapii pro páry. Bylo to těžké – musel jsem poslouchat o jejích nočních můrách, o tom, jak se bojí jezdit autem, jak ji pronásleduje pocit viny za Petrovu smrt. Někdy jsem měl chuť to vzdát.

Ale pak přišel den, kdy mě vzala za ruku před svou matkou a představila mě jako svého partnera. Její matka byla chladná a odměřená: „Doufám, že tentokrát to zvládneš lépe,“ řekla Veronice ledově.

Cítil jsem vztek i soucit zároveň – jak může být někdo tak necitlivý ke své vlastní dceři? Po návštěvě byla Veronika úplně zlomená.

„Nikdy pro ni nebudu dost dobrá,“ šeptala mi v noci do ticha.

„Jsi dost dobrá pro mě,“ odpověděl jsem a doufal, že tomu jednou uvěří.

Dnes je to rok od chvíle, kdy jsme spolu začali opravdu žít – ne jen přežívat vedle sebe. Je to boj každý den. Ale poprvé po letech cítím, že to má smysl.

Někdy si říkám: Kolik bolesti musí člověk překonat, aby mohl znovu milovat? A stojí to vůbec za to? Co si myslíte vy?